dFMT

 

Na tržnici zběsile křičí:

„Kup si mě, jsem levný!
otec dává dnes akci,
sestru ke mně v ceně.“

 

A já, dMFT, směji se,

protože vím, že tancuji zběsile,

že všichni bojí se propasti…

že všechny zdravím úsměvem.

 

„Jsem totiž blíže než chleba na stole;

Jsem totiž sůl v hrsti, pane doktore.“

 

Já, co se zamilovávám úmyslně,

vím, že páteř je jen prostředek.

Ona se směje – On padá,

On se směje – Ona už nikdy nevstane.

 

*

 

V noci nemohu spát,
a když nespím, přemýšlím.

Jenže přemýšlím tak moc,
že už oči nezamhouřím.

Někdy přemýšlím,
jak směšná je má bdělost,
jak tmavé jsou mé oči,
proč vidí i to, co není.

 

Ještě jednou;

„Život je veselá hra,“ říká ono.

A já odpovídám:

„Ne, život je klaun,

který pláče a všichni tleskají,

poněvadž nevědí, že nejsou na představení.“

 

Klaun hledá pevnou půdu,
Slon váží čísla,
Lev objímá sochy,
Opice zpívají v prázdných sálech,

člověk dusí se zlatem,
a on?

padá, ale zpívá,
proto mu závidím.

 

Já, dMFT, tedy:
démon Moudrosti, Filosofie i Tragédie.

či snad:
duše Marnivá, Falešná, Těžká….

A možná jen:
dítě… Marnosti, Fóbie a Ticha.

 

„Jméno se mění, význam však zůstává.“

 

Nietzsche mě kdysi varoval:

„Kdo hledí do propasti,
tomu propast vrátí pohled.“

A já hledím tak dlouho,
že už nevím,
kdo je ten,
kdo se dívá.

 

Naděje? Pouhá fata morgána.

Smysl? Maskovaný chaos.

Bůh? Mlčící stín na stropě noci.

 

A já, dMFT, jen ozvěna

cizích myšlenek,

co se lámou o stěny propasti.

 

Když stěna hovoří,

mlčím.

Když stěna mlčí,

zním hlasitěji než všechna slova.

 

Ale tělo stále dýchá;

srdce bije, krev bzučí;

nehty rostou, oči slzí;

i když duše padá;
i když duše padá;

život je příliš přirozený,

nechá tě dýchat,

i když už nechceš bdít.

*

 

Vidím pot, špínu, zvratky ulic,

vidím ptáky – rvouc se o kůrku,

vidím lidi – rvouc se o lásku;

a přece v té špíně je víc pravdy

než ve všech hlavách inteligence.

 

Propast není abstrakce.

Propast je chleba, co chybí.
Propast je noc, kdy nemůžeš spát.
Propast je člověk vedle tebe, který mlčí.

Propast je realita… a proto je krásná.

 

A já, dMFT,
už se nesměji.

Propast mě objala příliš pevně
a já vím, že smích byl jen maska.

Když padáš příliš dlouho,
ztratíš všechny slova;
proto, dokud ještě mohu,
pěji poslední verš mého hlasu:

 

Život je balada o krutosti.
Balada, v níž hrdina nikdy nevystoupí,
jen padá a mlčí v propasti.

A mlčení je nejhlubší hudba.
A hudba je pastva pro uši.
A pastva pro uši je vším:

Ano, ó ano, zachraň mě.