Balada o Smyslech

Dnem i nocí – v rytmickém experimentu času,
jenž v učebnicích figuruje jako „věčnost na splátky“ –
se střídá zima s létem,

Spím celé dny, nikoli však z lenosti,
nýbrž z akademické povinnosti,
jako palimpsest, na němž smrtelnost
píše své poznámky v černé tuši bolesti.

A v noci, když město předstírá klid,
potácím se ulicemi,
poněvadž hledám citaci
a přitom krvácím – metaforicky,

Zima se blíží obalená v chladu,
listí se stává archiválií rozkladu,
a léto pálí stromy v ohniště teorií,
které se nikdy nezrodí.

Naděje? Ano, dostaví se vždy,
jako student, jenž na poslední chvíli
předloží práci…
neúplnou, ale upřímnou.

Teprve tehdy porozumím,
že i iluze má svoji bibliografii.
Podzim pak obnoví nekonečnou debatu,
stromy, listy a mé kroky.

Bloudím přírodou,
tou knihovnou bez mapy,
lesem i loukou,
sem a tam – tam i sem…

píšu si poznámky na suchou trávu,
jež vzdoruje mé touze spočinout v chladu.

A přece, v ironii tohoto cyklu,
se rodí paradox…

„Nikdy neříkej, že je nedostatek času.“