Balada o polámané duši

Hledím na staré fotografie v šeru,
paměť je křehká, jako sklo na rtech;
kdysi jsme snad i byli dvě poloviny,
dnes však každý sám, a přece v poutech.

Kdo jsi ty, a kdo jsem já?
A kdo jsme my, když ticho zůstává?
Toužím po tobě, a přitom prchám,
láska je oheň, jenž spaluje nás…

Ó, srdce mé, proč křičíš v noci?
Tvá krev je hořká, tvůj dech je dutý.
Ó, srdce mé, proč celou noc lžeš mi,
když ráno vrací se jen prázdné skutky?

Mluvím sám se sebou – s odrazem,
hlas mi odpírá jasnou tvář mou;
rozum šeptá po větru: „Tak to nechej už,“
vůle křičí v hněvu: „Pokus se snášet!“

Dá se pít z hrnečku bitého?
Dá se milovat, když řežou střepy?
Každý doušek je rudou pečetí,
každá láska je rána bez odpovědí.

Ó, srdce mé, proč křičíš, když spím?
Z tvých ran se rodí jen nový hněv.
Ó, srdce mé, proč klameš, když bdím,
stejně z pravdy vynikne jen lev bez hřívy?

Mé dny – plné ticha i strachu,
týden – úzkost, dech sotva plyne;
měsíc – nové začátky, i hroby,
rok – dlouhé radosti i hluboké pády.

Jsem silný tělem, jako skalní kámen tvrdý,
a přec se lámu, jako větvička pod prachem sněhu.
Jsem bystrý i mdlý, klidný i chladný,
zvíře i člověk, v temnotě strachy zatracený.

Ó, srdce mé, proč křičíš v noci?
Každý tvůj výdech je hřebem v ráně.
Ó, srdce mé, proč lžeš mi,
když miluješ, a přec pohrdáš?

Nenávidím svůj odraz ve vodě,
hnusím se sobě i tomu, co činím;
podceňuji, povyšuji,
věčně v extrému, věčně ve stínu.

Já – egocentrik, co svět odmítá,
protože sám sebe spálil v prachu;
Já – ten, jenž touží po lásce,
a přitom zabíjí, co k němu kráčí.

Ó, srdce mé, proč křičíš v noci?
Tvé volání zní jak siréna smrti.
Ó, srdce mé, proč lžeš mi,
když víš, že touha se vždy zhroutí?

A kdyby mi dán byl poslední den,
a jediné přání v ruce skryté –
nechť není bohatství, moc, ni sláva,
jen prosté jméno, šeptané tiše:

Agapé.

Ó, srdce mé, proč křičíš v noci?
Tvůj pláč je zpěv a zpěv je modlitba.
Ó, srdce mé, proč mlčíš v moci,
když víš, že láska je věčná oběť ticha.