Hvězdný popel

V koutě komnaty hoří dech,
vzduch je těžký, chutná jako prach.
Ruse se lámou, tělo tříští –
duše křičí: „Vydrž, žij!“

Na stole prázdná láhev,
v ní odraz světla z hvězd,
a já šeptám do nebes:
„Tak dlouho jsem toužil po světle,
až zapomněl jsem, jak chutná noc.“

Dlouho jsem věřil,
že nemoc je jen stín;
chtěl jsem přetavit bolest v sílu,
bídu v poklad a nemoc v poznání,
každý nádech byl pokus,
každý krok experiment,
každý pád – nový tvar duše.

K cíli musíš obětovat kousek sebe.
A já obětoval všechno.
Když děláš jen to, co umíš,
nikdy se nepohneš z místa.
Tak jsem se rozběhl –
přes bolest, přes ticho, až na dno ticha,
kde jsem uslyšel píseň.

Ráno mě najdou —
V očích se mi bude lesknout světlo z jiného světa,
a na stole bude ležet dopis z popela:

„Z každé bolesti se rodí nový prvek;
jen ten, kdo shoří, pochopí,
že i nemoc může být
alchymií.“