Balada o sněhových slibech

Když klid se ztrácí v bílém šumu,
sněhové sliby padají u žhavého krbu,
jako prach v tichu tmavých dnů,

…sousto soustředění rozpadá se a krvácí.

Laskavost klouže na ledu škodolibých slov,
když zítřejší smích pláče v koutě bez tváře
humor mlčí v prasklinách každodenních slov,

…co štítem veršů krmí věčnou lož.

Odvaha roste ve stínech strachu a chyb,
jak ledovec tiše taje, v sebemenších krocích,
v každém pádě rozkvétá stoikův klid,

…jenž smíchem láme mrazivý lid.

Sněhové sliby tříští se jako led,
plamen v srdci hřeje dál v bílé zimě,
a v chaosu tančí prchavé chvíle,

…kde slabost a síla střídají se.

V tom tichu bez jmen, co voní zimou dál,
se zrodí sněhu král, jenž hladí bílý svit,
kde v dechu světla a smíchu splyne chlad i žal,

…a čas se rozplyne v nekonečný strach.