Čekání

Seděla tam osamělá,
do slunce zcela zahleděná.
Voda se pomalu vypařovala
a ona se v ní ztrácela.

Nepřipadala si osamělá,
jen trochu zamyšlená.
Čekala až přijde on,
ten, co donutil být její srdce jako zvon.

Vždy když v jeho blízkosti byla,
kolena se jí podlomila.
Nechtěla si to připustit,
ale také ho nehodlala opustit.

To, co k němu cítila
v to sama nevěřila.
Bála se že ji každý opustí,
však on byl jinak výřečný.

Po dlouhých hodinách stále čekala,
ale jeho už se nikdy nedočkala.
Zdá se, že každý v jejím životě,
nezůstane a prostě uteče.

Ona u vody zůstala
a stále na něj čekala.
Říká se, že její duše stále bloudí
kolem vody, z které se kouří.