Mechový háj

V mechovém háji, kde čas lehce dýchá,
kde teplé ráno neví, jak chladný byl večer,
se ladně z chladné půdy zvedá myšlenka zelená.

Teplo světla se sneslo jako cizí pohlazení,
zahřálo na duši, prohřálo kořeny
a stín skrčil se do hluboké trávy.

Svět byl dech a dotek hlíny,
jen růst a tahy neviditelné viny,
která se rodí, když mech začne růst.

Stín se protáhl po vlhké zemi,
když světlo se cpalo mezi stěny…

Ne vše, co lze vidět, lze nést.
Ne vše, co je pravda, je dům.
Poznání bez uznání je krutý trest
a jas bez hranic spálí i mohutný kmen.

Kolik chceš vědět, než ztratíš vlastní dech?

Kolik světla unese strom, než se sám promění v prach a mech?