Mechový ráj

V hloubi lesa, kde ticho směle pěje,
starý strom své větve zvedá do nebe
a kořeny do hlubin prastaré země.

Kdo přistoupí, sám sebe ve stínu uslyší,
avšak… kdo si pomyslí, že sám sebe uvidí,
navždy zabloudí ve stínu vlastních iluzí.

Chytrostí nechá-li se oklamat,
zapomene rozum posbírat
a krok znejistí – přestane existovat.

Dar získá – světlo pro duši,
břemeno, jež tíží;
iluzi, která se příčí.

*

Kdo myslí si, že moudrý je,
ten sám sebe klame jen.

Kdo myslí si, že ego svírá srdce jeho,
ten moudrost nikdy nepozná – mlčí.

Kdo myslí si, že dobro a moudrost,
často ruku v ruce prolíná se?

Kdo si myslí, že je darem i prokletím,
ten objímá strom v cele kapradí…

Ten touží po světle, které nikdy nedojde;
protože cesta moudrosti nikdy nekončí.