Otec stříbrných sumců

Les černých kmenů mysl balamutí,
na větvích šepot z hlav oběšenců,
a každý krok, jako otázka bez odpovědi,
již očekává tě otec stříbrných sumců.

Den po dni putuje člověk žíznivý,
nechce slov říkat, nechce jich slyšet,
jen klid a stín… ten vnitřní sbor,
který se k člověku sklání.

U rybníka pak otec na molu leží,
v kabátu mech, rákos v ústech,
a když mlčí – rákos mu křupe,
a když myslí – hrneček zběsile pěje.

Nad vodou krouží slova cizí,
v kamizolách vítr je unáší,
nejsou to hlasy ratolestí…
ale zapomenutých radostí.

Vodník se dívá – soudí,
váží hodnotu lidských duší,
a člověk kleká, hledá obraz svůj tam,
kde nachází se pouhý stín.

Dlaň se noří,
bahno se směje,
svět těžkne,
sumec se blíží.

Les utichne a rybník se zatřpytí,
vodník se zvedne a molo vrzne,
než člověk zmizí a rybník zmrzne,
noc se znovu nadechne a vodník pronese:

„Než zadíváš se do tiché hloubi,
kde myšlenky chovají se jako proudy,
nezapomeň, kde končí břehy,
a kde začíná hladina vody.“

Vodník se ukloní a hrnek pozvedne…