Když větve pějí;

Ten, jenž kráčí pod stromy,
slyší šepot větví
i tajemství ptačí,
mech měkký, déšť i stáří…
hory stínů se mu klaní
a listí tančí s větrem – krouží.

Ten, jenž sedává u potoka,
sleduje odraz rozštěpený,
svědomitě šeptá mantry do vody bublající.
odříkává své ódy – kapky rosy – co se třpytí,
burácející touhy, jež tečou skrze břehy.

Stíny se plíží mezi mechem a kvítím,
a slova upřímná hladí něžnou melodií;

V háji lysohlávek mech kvete, jemný a tichý,

kdo pozoruje, když mysl samu sebe sleduje?
Kdo stojí, když voda v řece všechny unáší?
Odpověď je prázdná, a přece voní deštěm:

Touha se střetává s vinou,
v srdci lesního rohu,
kde ticho duní,
plamen v dlani hoří,
a stín po tváři hladí;

každý krok je jako zpověď,
každé slovo je jako vodopád,

Kdo z nás je skutečně já?
A pokud nikdo,
kdo je vítr, jenž hladí tvář…