Příběh rytíře

Mlha jenž líně vstává z jezerního objetí
jako by oponou byla utkanou z vodních řas
takhle vstává dnes,takhle vstává celá staletí
je tu s námi pořád, po celý ten čas.

V dobách tak temných a kouzelných zároveň
vídala skutky chrabré,podlé a také zrady
vídala vše, i jak mrtví musí na oheň
i v době těžké vídala lásku a její vnady.

A tehdy zrodil se on,on jenž vyvoleným byl
měl nosit hrdost i čest ,a tak je nosil
ctí a s čistým štítem navždy žil
přesto tak často nepřátele kosil.

Už jako synek malý upínal oči k obloze
a hledal odpovědi na otázky, jež srdce jeho vyslovilo
však cítil tu kouli zrady na noze
pak přál si,kéž nebe by ho oslovilo.

Ten den tak krásný a celý v modrém, jako by se chvěl
a on klečíc opřený o svůj meč, oči zírajíc k Bohu
modlil se a pár přání snad vysloviti směl
ta přání slyším jako teď, snad proti zlu i já něco zmohu.

Meč jenž v zemi zařazen jako kůl v srdci upíra
meč, který zanedlouho jistě bude krví zbrocen
a rytíře jehož srdce smutek tolik rozžírá
on bude meč v rukou třímat, meč jenž nesmí býti zkrocen.

A tak povstal z kolenou a meč svůj vyrval zemi
přistoupil ke koní,který jak Socha z mramoru tam vznosně stál
a nohy své vbodl v oprýštělé třmeny
jel opět do boje,kde každý i on se tak bál.

Sedíce na koni a v plné zbroji naposled k nebi pohlédl
vzepjal své dlaně, dlaně jež třímaly šátek lněný
pak na rukavici, na rukavici z oceli ten šátek navlékl
ten šátek to bylo vše co měl, láska, žena a proto byl tak cenný.

Pak už jen pobídnutí,ostruhy zatnuté do slabin koní
a tupý dusot kopyt,který zněl jako poslední bouře světa
všichni tak chrabří,odvážní a tolik odhodlání
u tolika z nich již nikdy vyřčena nebude poslední věta.

A všude kolem ta naše tolik známá dáma
ta jež kosu již nabroušenou má a připravena k tětí
jak zvláštní, že tolik mrtvých ona zvládne sama
bez slitování zanechává tolik opuštěných dětí

A náš rytíř včele voje tryskem již se k nepříteli blíží
v duchu si přeje být udatný a chrabrý v boji
ví dobře jak kolem všech se dáma s kosou plíží
a proti tak velké a tak mocné vojsko stojí.

A dusot slyšet ze všech stran,jako by kopyta trhala zemi
a ryk křičících mužů vznáší se až k nebi k Bohu
a každý z těch mužů sní svůj malý sen
bože můj já žít ještě chci prosím, prosím mohu?

A pak_pak srážka tak tvrdá, že roztrhla se zem
a ryk tak děsný, že mráz v těle drtí kosti
a meč jako by protínal nebe tam a zase sem
a výraz mužů plný křečí a temné zlosti.

Jako první v šiky nepřátelské vrazil
a jeho meč krví píše do srdcí cizích hluboké jizvy
meč jež tak často cestu jeho razil
a kol do kola boje kruté, krvavé a tak divoké

Všude okolo cizí tváře temné, tváře zuby cenící
a taky paže, paže mužů máchajíce dýkami a meči
a nikde vůbec nikde rúž zářící na lících
jak je možné ocitnout se v tak krvavé leči.

A bůh jehož jménem bitva krutá nastala
snad se dívá shora a snad přítrž učiní
nic však se nestalo a rytířova ruka dál mečem bodala
však bůh snad odešel a není, a dál mřou nevinní.

A tráva jež zelená před bitvou byla
teď zdusaná kopyty a všude rýhy a krvavé řeky
snad vojáci pochopí, snad víra v nich ještě zbyla
snad vrátí se domů, pole budou orat,to lepší je než stávati se reky.

A najednou jako by někdo bičem švihl
a ticho tak ohlušující, tak hluboké a věčné
a rytíř náš s kolenou a zakrvácen těžce ze země se zdvihl
a kolem jen steny a chrapot a temno bezútešné.

Boj skončil a zem rudou krví zalitá,loká tento vzácný mok
a rytíř v očích slzy a šátek lněný krví zbrocený v rukou třímá
zem však nemá dost a pije dál a víc a ještě jeden lok
a z nebe blesky a prudký déšť a hrom jenž tolik hřímá.

A všude cítit smrt ,která tiše prochází a kosí dál
všechny ty,kteří ještě chvíli žíti chtěli
nemá slitování a v dáli jako by ďábel se nám smál
nám lidem jež před bitvou ještě naději snad měli.

Kol do kola rytíř hledí a v očích slzy jež s krví se míchají
a všude jen steny a kusy těl, těl mužů padlých v boji
a z dálky slyšet něco-co to je,to jen víly o smrti si zpívají
píseň tak smutnou a tklivou, a rytíř pláče a tolika se bojí.

Už však nemá strach ze smrti,ale bojí se té hrůzy
hrůzy, která leží všude kolem,hrůzy jež zůstala na tomto poli
a v dálce již vidět šiky, né to jsou loupeživé tlupy lúzy
které vše teď ještě umocní obíráním těl a kdo ještě žije, ty pak stejně skolí.

Šátek lněný rozprostřen na krvavé zemi,na cáry roztrhán
to vše, ta láska, něha, žena teď na střepy rozdrceno jest
a rytíř náš zdrcený hrůzou tou u srdce je rozerván
už nevěří v Boha,vidí jen smrt,to není bůh, toť ďáblova je lest.

Kolik ještě bitev,kolik krve ještě bude zapotřebí
kdy chřtán smrti bude navždy uzavřen
vždyť tolik duší, duší těch jenž bloudí k nebi
duší jež nyní chtějí k bohu, toť jediné přání jejich jen.

By chvíli ještě zůstat mohli a mohli pít z potoků a řek
a dýchat vzduch jež plíce naplní
a vídat jak listí padá k zemi a ulehnout na měkkoučký mech
jak láska a něžnost jejich srdce vyplní.

Však bitva utla jejich snění
o lásce o srdci a o všech světa krásách
zbyla jen krev na poli jež tak krutě pění
umírali tady všichni, umírali po masách.

Nad polem bitevním už soumrak plete přízi
a rytíř dál klečí nad šátkem lněným
nad šátkem z cárú, v němž láska stále ryzí
a rytíř na rtech s přáním nesplněným
.

Kol do kola jen krákání se ozývá
to jen žrouti mršin dokonají dílo smrtelné
však živých na tomto poli mnoho již nezbývá
zásahy kněžky noci,zásahy smrti jsou tak citelné .