Křik za víčky

Probouzí se mé tělo, avšak mysl spí dál,
probouzí se očí mé, avšak víčka topí se dál,
Smích se láme v pláči
a pláč se rozplývá v dýmu;
radost je jen dutý stín,
jenž se ztrácí v prachu dnešního snu.

Za oknem vane vítr –
nese pach krve,
nese rez i popel,
nese křehké sklo,
jenž se třese pod tlakem nocí,

každý nádech je jako ostří,
každý výdech je zbytečný…

Uvnitř se krčí, olizuje,
ale nikdy se neukáže, nikdy neutichne;
čeká na chvíli, kdy spánek spadne do propasti,
poté, zavře se víko a…

Na černé hladině zatancují stíny,
ON i ONA, beze slov, beze jmen;
jejich smích bude křehký jako sklo.
jejich pláč se promění v rozlité víno –
víno bude jejich krví a kruhy na vodě zmizí,
jako by se nic nestalo.

Toho dne se má mysl utopí v přepychu dne,
zlaté světlo bude těžší než kámen,
ulehne na mé hrdlo a zlomí mi dech;
protože… každá kapka krve je tíhou navíc,
každý nádech je dluh, jenž se nikdy nesplatí.

Slzy a pot vznášejí se k zemi i nadále,
prázdné a mrtvé je zem přijímá chladně,
protože jen zem má ještě žízeň…

Nikdo nevidí, nikdo neslyší,
že v tichu noci hluboce křičí,
že ze snu přichází hlas, jenž šeptá, syčí a spaluje:
„Spi dál… Spi dál… Spi dál!
Neprobouzej se,
den tě odnese,
realita tě spálí
a člověk tě roznese.“

Otevři oči z noci
do dne, kde smrt je běžností,
do dne, kde spánek je vězení,
do dne, kde život plní přání;

Otevři oči ze dne
do noci, kde jednou přijde porozumění,
do noci, kde světlo zlomí se v půli,
do noci, kde sen a skutečnost… splynou v jedinou chvíli.

Pak již nebude návratu,
nikoliv, že by nebylo cesty,
ale proto, že nebude očí,
které by ji spatřily…