BALADA O SRDCI

Uběhl den a přešla noc,
možná té lásky bylo moc.
Toulá se po lese, srdce hledá,
žalostný pohled, je tak bledá.
Je to k pláči, chtěla víc
a teď nemá vůbec nic.

Před časem srdce mu podala,
bezprostředně se mu oddala.
Však to srdce jí vzal a pohodil,
jen stěží ví, jak jí tím uškodil.
Má ho ráda, snad měl ji rád,
mělo to tak být, už napořád.

Nebohý motýlek, co pozbyl pyl,
už nepoletí, bolest do srdce vryl.
Dál bloudí lesem, tu přijde k jezeru,
unavená, nejistě se rozhlíží v šeru.
Dívá se, dívá, teď zahlédla právě,
žel, leží tam něco, malého v trávě.

Jde blíž, až tají se dech, vidí srdce, však mlčí,
potom co, přepadne ji žal, slzy se jí derou z očí.
Něžně vezme ho do dlaní, pozná ho, ach ještě bolí,
už žádnému na světě - přísahá, to nikdy nedovolí.
V zoufalém rozmaru, v hlavě ji utkví myšlenka zrádná,
“rychle poběž a utop se v jezeře”, ba radost nižádná.

“To sice není, ale třeba se to změní,
v naději půjdu dál, byť v osamění”.
Cestičkou klikatou došla, až k javoru,
byť nesměle, dala se s ním do hovoru.
Javor jí naslouchá, pak moudře radí,
je laskavý, on její trápení nevyzradí.

“Zakopej to srdce, co nejvíc hluboko, pod kořeny,
též své vzpomínky”, pochopil velkou bolest ženy.
“Nesmíš se bát a napij se, ze studánky zapomnění,
nyní maličká, už nebude zármutku, na něm lpění”.
Jak pravil, tak učinila, s díky se stromu uklonila,
poté ho pažemi objala a naposledy se usmála.

Dříve veselá a plná očekávání se srdcem na dlani,
v současnosti sklíčená, společnost jí dělají havrani.
A tak podlehla falešným představám jednoho svůdce,
důvěřivá, to se stává, že nevěděla a teď nemá srdce.
Nebolí - avšak bez něj se nedá žít a láskou ho naplnit,
běda, vskutku nic, čím by mohla, prázdnou díru zaplnit.

Tak sedí tiše pod javorem a sleduje pokorně hladinu jezera,
však necítí bolest jako včera, zatímco vítr si zpívá do večera
a listy si šelestí, v soucitné písni, ona dál pokojně pozoruje,
přestože srdce chybí, duše tuší, ten sladký obraz učaruje.
Tak jako tak se přihodilo, jak nemilé, z oné půvabné krásky.
bez nadsázky, pouze torzo zbylo, ach ano, kvůli troše lásky.

Schoulená v klubíčku, jen tak si tam uboze leží,
když opadává listí javoru a čas, neúprosně běží.
Stále tam spočívá, prorůstá mechem a travou,
den po dni, bohužel, je jen pro červy potravou.
Smutná pravda, k politování, už jí není pomoci,
tam bezduše spojená se zemí, ukryla se do noci.