V roce 1800

V roce 1800 a cosi

loukou plnou vlahé rosy

muž a žena spolu kráčí.

Neslyšíce písně kosí,

ona naléhavě prosí,

on se ale jenom mračí.

 

„Milá paní, nářku zanech,

nezměním nic na svých plánech,

pevné je to rozhodnutí.

Není přece věcí běžnou,

aby chuďas mohl s kněžnou

žít; i přes srdce hnutí.“

 

„Nízkého jsem původu,

však miluji svobodu

více nežli vína chuť.

I když k Tobě lásku cítím,

do pasti se však nechytím.

A tak tedy s Pánem buď!“

 

Než vykročil ve své muce,

políbil jí obě ruce

a s povzdechem odcházel.

Ona chvíli tiše stála,

její tvář však zlostí plála,

z hrdla sípot vycházel.

 

„Táhni, synu chudé matky,

ještě rád se vrátíš zpátky,

však nečekej přijetí.

Cítím k tobě už jen zlost,

mohl jsi mít všeho dost,

včetně mého objetí.“

 

„Mýlila ses, drahá paní,

že Ti splním všechna přání“,

muž na to jen krátce děl.

Hned na to se otočil,

by v svou cestu vykročil,

ránem ozval se pak výstřel.

 

Žena zbraň hned odhazuje,

duše muže už putuje

přes práh smrti neodvratný.

On tou smrtí zaplatil

staré viny zbylý díl,

což je zákon neúplatný.

-*-

Jaký osud potkal ženu,

jež má duši znetvořenu?

Drcena je tíhou vin?

Náprava jí potrvá,

ale pokud vytrvá,

vyrovná ten hrůzný čin.