Můj příběh - příběh kovboje

Anotace: Poezie v ich-formě z prostředí Divokého západu

Daleko od lidí trávit život,
být blízko lidí a být blízko vod,
tam v daleké dálavě blízko lidí,
a přece tak daleko, ať mě nevidí.

Tam na ranči u řeky hlídat stáda,
širák na hlavě mít za kamaráda,
hnát krávy lasem a střílet lumpy,
co okrádají lidi z celé pampy.


Tenhle příběh je z mého života,
tenkrát tudy táhla zlá holota.
Zabili mou ženu i děvčátko,
jen kluka nechali žít nakrátko.
Musel jim pomoci vyřídit mě,
musel mě zakopat do země.

Když tak můj synáček neučinil,
napadli ho a on to nepřežil,
jen otec, co ruce už, chudák, neměl,
bezmocně stál, až z nich oněměl.

Ten otec jsem já a teď jsem vdovec,
vždycky jsem toužil po tom, být lovec.
Ale ruce mé od šerifa zničené
nejsou k tomu bohužel určené.

Takhle to chodí, když spolčíš se s lumpy,
s těmi, co okrádají lidi z pampy,
a když potom necháš je na holičkách,
pomstí se ti na ženě a dětičkách.
Tebe mizerové nechají žít,
aby sis protrpěl, žes nechal je být,
že opustil jsi svoje kamarády,
že jsi je pomlouval za jejich zády.

A když tvůj synáček tě nezabije,
no tak s ním zatočí a konec s ním je.
Bandité odjedou na koních svých
a nechaj' tě stát s hněvem ve dveřích.
Nechaj' tam rodinu tvou k pohřbení,
než se z nich zcvokneš a jsi k zemření.

Pohřbil jsem rodinu milovanou,
umřel jsem žalem. Tak na shledanou.
Končím svůj příběh, co dávný už je,
a vracím se zpátky do očistce.