Z kterých neprší

v trávě na dece u lesa
kde s tebou nikdy nebudu
na nebi černé mraky plné vody
které nikdy nespadnou
tam kde ležím už roky
se stále vracím a když už jsem byl blízko
zjistím že mi zase utíkáš

jsem ve výtahu který míří jenom do stran
začínáš mi zase odplouvat nemám sílu plavat
dál
potopím se ke všem osobním titanikům z dřívějška

přeběhla jsi mi přes cestu
černé kotě
a v posteli už nespávám
lovím v lese zážitky abych ti je potom mohl vyprávět

sežehnutý vlastní neschopností něco v sobě překousnout
dělám jeden špatný krok za druhým
v té černé tmě zapomínám jak bývá krásně v poledne
a jak je to teď těžké
všechny protichůdné pocity
zpracovat
ale já se už nechci nechat unášet proudem
někam do nikam

chci s tebou být v trávě na dece u lesa
a dívat se ti do očí

jsou mraky z kterých nikdy neprší