Pod Stalingradem

Ve sklepě pod Stalingradem

dělíme se s kamarádem

o poslední cigaretu.

K tomu z láhve popíjíme,

co z ní teče, netušíme;

dávno přišla o vinětu.

Stokrát prohlédnuté snímky,

zachycené jen vzpomínky,

zas a znovu prohlížíme.

A dopisy ohmatané,

zaschlé na nich kapky slané.

Pro sebe si každý sníme…

Kdo tu zbývá z praporu?

Za chvíli již nahoru

zmrzlé ruce pozvedneme.

Válka nechá v duších punc…

na opasku GOTT MITT UNS,

do zajetí odejdeme.

Poslední hlt pro zahřátí…

Kdo z nás dvou se domů vrátí

a své drahé ještě spatří?

Já, nebo můj přítel milý,

jehož opouštějí síly?

Vždyť jsme skoro jako bratři!

Nůž vsunu pod podobenku,

zatlačím a už je venku,

z medailónku vytržena.

Jen zachovat chladnou hlavu,

snímek schovám do rukávu;

na něm syn můj a má žena.

Raději bych na statku

teď předčítal pohádku

těm zvědavým dětským uším.

Místo toho v Ruské zemi

končím s těmi nadějemi…

Nevrátím se, matně tuším.

Odhodíme prázdné zbraně,

vzhůru letí naše dlaně.

Jak Rus všechny přijme, Fritzi?

Další vylézají z děr,

aby s námi vzali směr -

Ke skývě chleba? Šibenici…?