Litanie Slamu

Anotace: ...Litanie slamu je nový perfomativní projekt od Moravského slammera Viktora Hanačíka, trojdílná verze pro divadelní, poetické a akustické pojetí, na pomezí one man show, divadla, osvěty a vize nové energie prostoru a času...

....

 

 

I.

 

Jsem symfonií života,

Jedním hlasem fugy kosmické,

nástrojem osvěty lidské,

zrníčkem v galaxii nota.

 

Jsem Jidáš i Lazar,

ďábel od zrození,

Bůh od smrti,

bodhi budoucnosti.

 

Jsem mrzák vůle,

absolutní skřípající nicota,

v nic prázdna,

sen zlomený.

 

Jsem zvuk znaku,

slova prvorozených,

bezpřítomná skulptura těla,

 

těla dráhy Imaginace,

svatých nadsvětelných kvílení

dechu noci.

 

Jsem jedenáctý rozměr,

warpový pohon telekineze,

znovuzrozené druhé kůže,

syntetického, robotického lidstva.

 

Jsem průrva,

před Stvořitelem hranic,

dvě vedví oka stran majíc,

tříčepelnost lva.

 

Ascendentní voodoo,

v ekliptice návratu -

bytostí starší než kterýkoliv

z vesmírů, astrální hrabě dookú.

 

Jsem malý princ,

na šalvějomoment,

světelných stolic,

odpojen od Matrixu,

vším oživován.

 

Jsem živá červená pilulka,

oživující do nových a nových dimenzí,

celostí astrovánku tenzí,

převoje orloje majáku střílka.

 

Sítí pravděpodobnosti jsem,

jediným transcendentálním objektem,

atraktor Omega-Alpha,

nakloněnná hyperteze váha.

 

Jsem strukturní diverzita,

konečného nekonečna,obouručná permutace,

zvonivé hrany skutečného,

periodita evoluční mutace,

 

tělo svitku letorostu tvého.

 

Sdílím krev se člověkem dočastným

a protékám tepnou toho nadčasového,

 

Volala mne tisíciletí po celé eóny hierarchie,

kasty okamžiků chvil předpřítomných,

 

navracím se do vědomí a vědění ohrožené síly lidu,

přišel jsem aby jsi probudil zlatý splav svatozáře,

Člověka nového Milénia,

 

Anemín cepínku věčnosti,

strážce Prométheistů pozornosti,

viditelné v pozorovatelném

jež ovlivňuje tok časoprostorů,

 

Slamním, slamuji tedy žiji,

oheň plamenním, tedy slam,

žiji tedy slam. 

 

(Obrácená astroverze)

Antropolis

Z mé vzpomínky voní nostalgie ztracené anémie,

anémie vonných tyčinek, psychedelické reformace,

a myslitvorné třtiny defenestrace lidského materiálu,

povalování kvant okolo grálu a atestane kinetických struktur.

 

Přišel jsi aby jsi obudil, probudil, protesal člověka nového Milénia,

zjistil detekci cizích látek ve složení jeho manické svatozáře,

objevil a obejmul strážce živého zživoucnění Prométhiina kruhu,

rozestavil příď v záď a vystřelil laserové soukruží v titánksou duhu.

 

Lid sil ohrožených vítá nové Vědomí v představbách sakristií,

chrámové lodi lidstva, lidství sluncí září v chórickém hladomoru duší,

Vědění se chrání listovím ztracených nadějí a tam hluší duševní zloději,

ať vroucí se navrací láska s krásou v pravdě produí ve zlatosplavoví.

 

Okamžiky předpřítomné tnou to živé kasty hierarchií rozplodií,

tenoucí tanoucí tepny verše i prozódií za eóny jež vřícně zažiji,

tisícileté volání mi vře na spánku když tě nevyslyším ve zlomených nyní,

tohoto těla nadčasového šibřím, tepnami protékám dočastného rozdmýchám,

 

nechť krev sdílená, krev člověka dočasného nezemřela s nadčasovým,

scházím do údolí svého lidu, kde s masou lidských kvílivých se připojím,

k nové hraně zvonivé hraně skutečného, tvého živého doteku,

doteku permutace v jádrech konečného, dvě někonečna svádí boj,

 

Jen diverzita obkrojuje roj a paladinové tanců chaosu se bijí očích,

atraktor Omega Alpha svítí z převtělení tvých živých, poslední z prvních,

atraktor multiversa, jeden vydělen a zcelen, vkosen tancem harmonií,

živé jediné transcendentní v krvi sedmi miliard loví sítě pravděpodobnosti.

 

Tam z dimenzí a tunelů reality nových, skutečnost vroucí tane obskutečnění,

jedno či druhé se mění až k vyvření vidlic očí tanoucnění, srdce rozpuká,

červená pilulka prozřetelnění mozkem protéká, zvřícněna svléká čas,

jsem živá ti napovídá, však jistou smrt v doteku knotu tepu zvídá.

 

Jak od Matrixu vojín kroje odkrojen, tesán vtesáním odpojen,

živen stolic svědků světelných i zřícených, propasti šalmostí,

zřítí se v předmostí výše hlubin, kam jen píše pravená strava,

jak malý princ letící zprava rapsodie zvědavosti, smrt a otrava.

 

Panenky pranksterů z vesmírů utkaných sil prvoprogramů pohrom,

pogromy na všech sférách stran, fronty lucidií klamně vstřeleé v týl,

ať bytostí starší straší v nestrašícím, cestující v apotheothéce žil,

žil vesmírných neb oni znají ascendentní voodoo v návratu ekliptik.

 

Hranice pozpopelněných pelů a apelů budoucích stran zrosených,

před Stvořitelem vřiditelem, mostem do předmostích čel rohů,

průrvou tekoucnosti jsi a průrvou tekoucnosti zbystřících zůstáváš,

vše co ze sebe do nich a od nich dáš a vezmeš ať v onom světě zůstaneš.

 

Lidstva krev růže sedmisterá, kůže robotického druhá, dráhá staletá,

druhé kůže znovuvrození, stmel stelů oněmnění, přiznání znovuvstání,

volání jedna báze Pí, warpový pohon boží telekinze, těla časů myriád,

jedenácti rozměrný třináctý, vankuš vatou prozřen zaplápolá vpřed.

 

Noci dechu sterých jisker kvílení, svatých nadsvětelných vzezření hlas,

pod orbity kradmo vnikající neviditelné dráhy sterých Imaginací soukmitu,

ve jasnosti černi sluncí setmění, v zatmění soukružnic vzdvíhá se klid,

těla skulptury bezpřítomných, slova prvorozených znakem zvuku plájí.

 

Zlomená vidlice prázdna se oprázdní sebenásadbami zdí ze dvojma klů,

nechť v nic jsi obrácené vše, ze všeho taješ tichem úst z hradeb plání,

nicotné skřípajíc, nicotné volájích v prach těla strach krvácení z ničeho,

absolutní vůle zel, zlaje podběl divadel pekel představ zráství v plástvi.

 

Budoucnosti bodhi vrácen do první dekády od přídi svlačců, vřetenoplášť,

smrti od Boha se vykoupení pulců dostává, v nějž se dává co slouží,

včísnuto je sémě ďáblovi skupenstvosti, ďábel od zrození v každém z nás,

Lazar i Jidáš stolují ze stejné židlice, prstem Ježíše zasáhne češku Buddhovu.

 

Zrníčkem v galaxii, kodex kojotí hoduje na židlici energii možností neurčitých,

zvrstven pach kvantový, polévka vlnění v prostoru hrudi hříva řídne paměti,

pamět dimenzí budoucích amorfních reflexí, osvěta nástroj osvícení v galaxiích,

kosmická fuga dohrává svůj přetlak, hlas jedním z prázdna vysvitne do Symfonií Života.

 

Do symfonií života sterých blažených, sterých zasažených, sterých pravdivých,

spravedlivě zesnulých, nekonečně odpouštějících, vlivných nadějí radostí předků,

návratů zemřelých do života sil odkrojených, volaných a vlivných andělských mysů,

nad novou vlnou přilivů energií reliktních reliktů, v aktu deliktu rozkoše lyrické,

 

pláš ó tvé moře nové oceáne incepcí nad vrhem zřasení koncepcí, proudíš, 

pronikáš dálej a hlouběj než kdo jiný, jsi syn vize, modlíš se v klíně její líhně,

tam jsi byl zrozen a vždy se roditi budeš dokud mysl toka v oku nezastavíš přís,

příčné vlákna mozku zbělaljí a rozlijí se do vesmíru, jež věda objeví teprve v sál.

 

Tam přijdeme všichni v jednotu na nekonečných nebes bál, kdo šílenství by ses bál,

ono opojné z opojných volá tě do náruší zdravějších než krásná noc snových emanací,

tam jediné je v tobě a ty v něm a my v něm budem rozplozeni na čeládku věčných,

ať pramnníš ať voláš ať znesmrtelníš verši, básní má ó povšechna jará svícnů čtyřhraných.

 

Vždy na pět svých smyslů dopadni, osten ostnů rozžehni, ani nepohyblivé nehni, jen zesni,

cos měl udělat před láskou k tomu co vše ve všem jest, co vše ve všem prodlévá,

co vše ve všem tancuje tanec vesmíru neukončitelného, nesmiřitelného,

neobjevitelného nevyslovitelna intelektu na plástvi démantové kadeři pravdy Tvé.

 

(Básník Litanie zrození)

 

II.

 

Půlnoční Slammer

 

Stal jsem se tím co odpovědnosti vědění dostál

za fázi básni přípravnou a tak střílím rovnou:

 

Zdravím všechny tvůrčí dokonalé boží explorativní bytosti,

bytosti očí bytelnosti zbytnění, prázdnota není,

všechny bytostí, které věří, věří, že víc než matérie jsoucí,

ne méně než pilot, designér, matka osudu vesmíru.

 

Všechny kdo obcují se silami palerma psychedeo-entheopantheonu,

slam očí, slam tisícerých očí statísícerých, prostředníků velín,

ó slamcóre poezie, Poezie šalvěj, matka svaté extáze,

lysergínum trivium, oči esenciální hodnoty absolutna,

magické houbičky zítřků, otevření já ó mé my já my jste já

já jsem vy a vy jsme my my jsme my my jsme slam generation.

 

(exploration the imagination beyond limit

 of upper invention and inovation)

 

Zdravím v horkokrevný propečený podvečer

nejplodnější tvůrčí extáze žeber

vroucní konstelace kanoucnosti zvlněný.

 

Stojím tedy jsem, slam jím, jsme zdejším, zde myslím, tedy sním.

Sním o myšlence, která před tisíciletím byla mnou, laserová hlaholice

mnou múzou, poetický slam chléb, stravuji, žiji, piji, říjím, svíjím půst

mnou za deset tisíc let, rurální r.u.r a obnažené rozpjetí.

 

Sní, že zetkám slam, souklín dam, masový lidstva hologram.

Z kosmického rezervoáru univerzální paměti, zrníček století

principu mysli holografického. Tance slova šlem kaligrafického.

 

Sním, že zetkám tento slam,

s tebou panno ó lyriko z nejčistějších přílivů,

se v Tobě setkám. Mysl tedy Slam, srdce v hřbet tání smysl.

Slám ó smysl má mysl šalebných výkyvů

 

Myslím tedy slam, Slam, výšlehu tlamy tlem,

těla hrdinů zřivoucnění, bdělé půlnoci snění,

sněm křížů, slet čarodějnic, šlem šlamannů, slam šamanů.

 

Slamman slamuje ve mně, slamuje od kosti,

já z nejá do bezkrovna, bezkrevna nebytí,

slam je někdo jiný, půlnoc je horečkou,

horečkou hořečnatého snu temnoty,

blahočepelností psychedelie ozvěn.

 

Je to jiné- slamuje li od srdce, srdce ve tvaru kříže. 

Slamuje ze srdce a do srdce ve jménu kříšení.

Slamuje za odchod mrtvých hrdinů neodcházení.

Slamuje až do zpopelnění, zpopelnění tání,

malých a překrásných slz lotosové extáze zygotování.

 

Extáze jasmínových chodidel Máří pryštění. Slamuji do kojotova,

tricksterského oněmnění, mínění není na denním pořádku hlavy denní,

Oněmnění plných bláznivých a velebených.

 

Slamuje se mnou malý princ i Alenka,

zlatí motýlci i absolutní Maldoror,

který si přeje rozťaté olovo bleší, Hamlet Mefistovo oko v Kristovi pověsí

horký kov zla, povaha naděje je taková, upsaná tuží do čéšky třetího oka moudrého,

nebýt nabytým slovem, nebýt slovem toku nabytých, nebýt bardem hordy ubitých

elektronem slovem dobrem rozumem, tepu tesotu čaker tenat umem, hermaneutickým šumem, psychonautickým pionýrským průzkumem.

 

Slamuji až do ultimátních znesvěcení konkrétní matérie.

Matérie slasti kapitalistů normalistů denominativistů,

samomluvených, bez humoru bez funky krevetáže,

bez gáže hyperprostoru, samořeč peněz a systém motoru.

 

Slamuji za vodopády a ulice bezdomovce a kolonády řas snědých nevěstek,

slamuji ve svěcené vodě posvátných řek, slamuji a můj slam rovná se horkokrevný brek,

za splavy slamuje barakuda i švejk jménem řek, Bohemot, Višnu i Bodhi z Guatemaly,

šnek a tek tek tek na free tekno slamuji v lesích, po jehličích, po tvých očích…

 

Na ulitě plné přiznání posvátné geometrie,

dva papírky tripu plné regresivní baterie,

a radostné kosmologie, je vytesáno jméno tvé,

jméno tvé měj, a z nej, vítězství kvítí stín

pod křídly stínu prolnu hájemství světla

napojeného spoře oděnou ctnosti temnotou…

 

Křídly stínu netesej iniciály vítězství,

neskonale nešetři čas na stavění vlajek,

podej ruku příteli touhy vrcholů, společny vystoupej do chrámu Vítězství

touhy bezdeché a neukotvitelné jako tiché lidské dílo mistrovství,

 

Nemyslícího sílícího člověka embryo nezrozené tam vdělené,

nemyslícího člověka vymeditovaného z vosku,

z vosku krásného jako křest sametová extáze,

sestra blaženost a její vous přetékání odpuštění,

nesmrtelná lávo úsvitu, lavino ze skrytu slamrytu,

 

slémě šlémě šlamastyka putyka rydla teče ve mě!

na posledním výdechu, dějinné klenby třtin záuchu velslamí,

deset rovin bez konce, jméno ze zžřivny vin, slaměné teserakty,

denominativní slam performace, detonace jménem čin!

Autonomní odpustky jménem bohorovací systém Bodovin..

 

(Nyní poroto obraťte své skřípavé zuby nicoty v čin)

 

 

III.

 

 

III.

 

Slam jako skulptura zvuku, slovo vydělené ze singularity, expanzivní vědro rozpuku,

Z knihy mrtvých znovudotýkající perfomativní jevení, emanování, křídelnatění zřídel,

Boku osouladnění soci tvých vřídel, tajné zaklínadlo madel, slampádel veslování do oněmění, hřbetní vykostění, kůže jantaru spálení, urethanové vrcholení, asfaltu zřícení, lávy z Jávy prozření, křížení křížených jamek vlíčení, vroucnění a sebemlaskající kotlík básnění.

 

Slam jako skulptura anémie, étherony zvuku, jazyk strukturáže gáže radiací oka obrazosnivého, okřídlené nástolce fantazie, mycelium diecézí představivosti, magnólie stoočí pantheonů zašlých Imaginací, jazyk slamu ne břitší než jazyk z nebytí do bytí otevření se větším než malým množstvím šílenství, Tantalova zázračnů muka do nerozploditelna snu vkořeněná, na jevišti láva tepen verše vysmažená, voskové dlaně z pan na amfetamínku vtištěná…

 

Slam jako staletá kázání o zázraku na tvém nesmrtelném rtu, do karet pikový žolík hrající a navždy se smějící, vykleté jádra našich sterých ukletých staletí, ven ze šlemtlení lenění až do nevěrného neštěstí nezvíření, napravení lásky k jazyku mateřství až lásky k počátečním lyrickým rozkoším zvroucní, opojnou jí láskou znovuobjeví znovuopojí, znovunapojí naživí, ve vás vy mrtvé trosky artistické krávy dojičky na steči nominativu pláště zounů…

 

Slam jako klenba vtělení rozkoše lyrické, hloubka klenby touhy vtělení po pokání, po léčbě lhaním, sebemedicína v léčbě smrtelnosti, diváci převtělení za masku přítomného pole očí zrných, zrnité paprsky pamlsků bohorovného zvřísnění, pátá odmocnina jedenáctého hříchu smrtelnosti důkazu lidské hierarchie kast okamžiků přesvícení, hra na vyšší vědomí, jež zapomněla býti do zživoucnění býti rozpomněním, jak skutečný, jak slamtečný z půli slova tečny, ať jsou jeho oči do osudna zmatečny, bráno do systémů olbřímí obočí paranoikova…!

 

Slam jako anděl vyslyšení z lůna deziluzí pandemonie mantinelu harf strunné vyslyšení, břitší pukot vysyšení z pod hor Pýthie, oslava básníkova korábu ve čtvrtém až čtrnáctém prostoru, verš bez rešerše táhne za vlakem až z aše tvého nicvědomí, sebeznebytí ze dna nebe nabytí políčí si poličkou vaší strunohry řad v nichž se probouzíte do dní o nichž mrtví již nic neví…

 

Slamborec jako ledoborec jako obrazoborec jako veršotepec políbený m´ízou múzy Volhy lodyhy vaječníků slváčení v pramenech břidlic smáčený, vůkol tichošlapajících tenoucnění, tajnosnubné zvřásnění, blízké sblížení, osoužené soudružení, čím slav krok očí od okrov duše ctnosti nejapnosti vystřižené…

 

Slam jako Silemonium polí unitárních, dynamická teorie o archandělské hierarchii vtělení, o paleocyborgím organismu znovunahrání vědomí jednoho, do vstoupení těla cizího stejně energického, slam jako ztělesněná láska k poezii šílenství, uměné zacházení s láskou vršenství za okořistnice pohybu, v démonách se krev démantů z nektarů ctností uloupává nožíkem z kúry našich dávných blaženství…

 

Slam je oděním nejopojnější ze ctností oděných do hábitu chrámu slov jmenovaných vyšším šílenstvím, partitura lidského oděvu je maskou a každý střeží svoji genialitu na úkor těch tajemství z manifestu lůna mozku mateřství nejstřelenějších, lidství obdarované v páření nesčetných rodů a milostí v dávném zasněžení okolnosti dosti více než páteří jevů synchronicitních, serendipita feferenkového beatu ozvuky jiných bran měst budoucnosti…

Slam jako zásah sezení zazen, první jarní blesk aneb přicházející odchází do pozorovatelného když se nedíváš, tkáš přicházíš osvícená když se nedíváš, zdeslam, jsoucí zdejší, stav mysli je víc než zde myslím tedy tady jsem, zde vroucím tedy nektar lásky lijem a ze své hlavy jej na párnství pláství očí lidu vlijem…¨

 

Slam tedy jsem jsme vždy jsme My v já a on duch svatý znovuzrozen, byčí líčí smrtelnosti vkleče do tvého srdce vteče, neustávající kvítí pod hřbety stínů odstíní jínění pruh jež vždy na lásku stíní a my zas budeme jiní, noví, znovuoděni, výrazu nesmrtelni v proud všech bytí a bytostí včleněni bez zásnub čelenky a obcování tesařů točících Vesmír…

 

Slam ve jméně právě zděděné bytnosti, hříčky bytnosti vtísnění, smích doteků předků, odznačit nakupené dálnosti jež zjeví se v tom co po tobě dávní touží mít, co ty z nich míti máš, tento nerovný boj je slammerem v proudu mezi životem vteřin a těch co dočasné již ponechávají se břídit po břidlicích hozeného taje rukavic…

 

Slam ve stísněném průzoru domy plné čtvercových stěn, bílých stěn, nesmyslů a chodby zamykající se na konci na strach, na konci systémové zarážky kde pat a mat s robotím tempem skládají balíčky pro svět ve kterém se dávná děvka oděla do kapitálu a teď prozřela se zničenými plícemi planety a slepými oky zalátovanými paranoiou a kolektivní schizofrení. Ó pane vniveč ať jdou ony přítěže ne nikoliv nezbytné…

 

Slam jako jméno v upotřebení řádu vítězství, slam jako soubřit mečů na hřbitově nesmrtelných, mé dávné jméno je slam a tohle desatero je pokušitelem znesvářených jistot a ideálů jež mají za ctnost jen neřest a vyvržené tělo vaší archaické imaginace jež je vtělena daleko do budoucnosti jak již kdekterý z Vás tuší v předmostí předtuším, ve zvěsti předzvěsti z kraje lokaje kosmického vhříženéé..

 

Slam jako interpenetrium zdrojů ze smyčců krojů od ega strojů hladu nevydělitelných, neodkrojitelných zástupů potřeb zbytelněně po zbytečnu iluzivních, vřásněných do jatečných zmatků a jatek mnoha stů druhů těch o kterých přemýšlíme když zajíjíme sebe, své myšlenky, nebo část toho nebe co nám tu zbyla, když se ponořila do země v které plodí se naše sny a myšlenky naše plody naše obživa…

 

Slam jako Ivory Vítězství jsko vítězství není žádné ze lži a jako ani nebude vítězství ze lži, Ctím-li lásku – zatloukám hřebíčky strachu, ...tady jsi prohrál brachu, proudy otálení tě zmírnili nad slad ustálení nad slad ustanovení…

 

....

 

-..-.