Náš kostel

Pohled v prázdno ticha láká přes mříže
nepřítomná hudba. Zde nezatleská
nesmělá když duše vchází v negližé
přítmí dua svíc, jimž mihotá se freska

A němé hoře nevzdalo se prestiže
té váhy, co desatera tíží deska,
nést denní svůj kříž až k branám beztíže,
tam kamením, trním strmá vede stezka

Dvou spravedlivých kde v dávnu ustal spěch
k cíli když došli s křížem jménem Jan
Křtil jeden za holubice křídel ech
a druhý, co strastiplné poznal vize,
v hrad víry byl kastelánem povolán
sítí pravd. Je v posvátné utkal knize

k výzvě nezamčených dveří zpovědnic
a signál víry pro ustavičné bdění
v šátku, co zkrvavenou obnažuje líc
v bolesti rámu šesté zastavení

Tak v pohled láká přítmí dua svíc
v konturách postav za vitráží oken
a nepřítomná hudba sedá do lavic
k příběhu, co dosud nepochopen
*