SONÁTA NA KONCI DNÍ

Sonátu slyším hudbou hovořit

u tance klamu světa marných dní;

jak Beethovenův noční luny svit

mé prosté srdce k nebi slovem zní.

Snad nezemřel mi dětských lásek cit,

ve světě šedi možná poslední,

kde doušek jara zůstal nedopit,

než přijde akord světla nevšední.

Prastaré slovo pravdy v tišině

nakročí směrem k věčné radosti,

když sláva světa kvete pro jiné.

Bezmocná jako dítě na klíně –

má ruka chudé duchem pohostí

laskavě v předposlední hodině.