Až si sundám boty.

Až si jednou sundám boty

a nezbude mi nic

tam na pouti do Golgoty

já vzpomenu si na tvou líc.

 

Já budu vystoupat vzhůru 

ja se svým trápením 

tam u nebeského kůru 

já pak všechno pochopím.

 

Pak zůstanu jen tiše stát 

a pocítím ten věčný klid.

Už nevrátím se dolů k vám 

věčně zůstanu tu stát

a vzpomínat.

 

Teď jak holá a ohlodaná kost

s větrem v mých útrobách 

co šelesti v olivových hájích 

ten olivový vítr co v útrobách se prohání 

já naplněný skromností a radostí 

budu hledět v dál

tam za obzory člověčí pýchy.

 

Já děravý jak Boží síto 

s hrdostí a pokorou jen budu stát.

A možná mě bude i leccos líto 

že nechtěl jsem se více prát.

 

Já řeknu jen jsem tu

a štěstí tu se mnou

navždy zůstane.

 

Tam až si jednou sundám boty 

tam v prachu cest věčných poutníků 

já navždy zůstanou...