Střemeníčko

Vlídná víska v kopců vlnách
nenápadná, tichá stále
středověk jí zde vystavil,
stojí, stojí, je tu stále.

Nezvyklé snad jméno nese,
zdrobnělé se jaksi jeví
ode třmenu odvodí se,
jedinké je v této zemi.

Na úpatí Holé hory
výše než jest dědina
kostelíček bílý stojí,
dominanta jediná.

Modrou bání cibulovou
shlíží vížka do kraje
usmívá se tváří vlídnou
na sad, domy, na háje.

Chrámek vlídný zve v náruč svou
poutníka, když přijde sem
čilý, či znavený cestou
při níž potem kropil zem.

V horkém dni chrám
chladem slouží:
„Pojďte, odpočinout dám,
kdo má radost, či se souží.“

A tak chrámek, malý je snad
velký je svým úkolem
co Dům Boží dále tu stát
volat lidi za dobrem.

A stále v něm, i když občas
zaznívá zpěv velebný
když tu Liturgie zní hlas,
chrám se chválou naplní.

Zpěvem rozezní zdi jeho
houfek věrných spolu s knězem,
všednosti zas opadne jho
a nebe zas políbí zem.

(Střemeníčko u Bouzova, 25/10 2025)