Odrazky

Možná jsme všichni jenom odrazky,
odrazky božího světa.
Mám od něj spálené podrážky
od toho mocného světla.

Domýšlivě jsem sám sebe za zářivou hvězdu měl.
Ostatní viděl jen jako zrcadla mého paprsku.
Pak zklamán jsem byl, když jsem to objevil.

Jenže, co když jsme všichni jenom odrazky,
odrazky božího světa?
Co když tak záříme od lásky,
od lásky našeho teta?

Tak nejsem hvězdou, ja nejsem jako Slunce.
Jsem spíš Mesíc, v kterém se Slunce zhlédlo.
To mi spad hřebínek.

Jsme jenom odrazky,
odrazky božího světa.
To jediné dočkám se u krásky,
co do princezny je zakletá.

Zakletá v mých očích mou představou,
že ona je tak boží ze sebe, ze své podstaty,
protože tento boží nápoj tak jako krev upír potřebuju
a zavrh jsem boha pro všechny hříchy na mě učiněny.

Proto jsem jenom odrazka,
odrazka božího světa,
tak jako je vyrážka
jen odrazem dušičky skřeta.

Pak bezbohý toulám se krajinou života svého, která stala se pouští.
A žízním po naplnění, které odmítám.
Ó bože, proč jsi mě tak stvořil?

Proč jsem jen odrazka,
odrazka božího světa?
Teta, tohle je vopravdu dorážka,
od tvého božího bicykleta!