Poslední Pátek

"Ruce své v nevinnosti umývám,
vaše rozhodnutí to je.
Já dál nemohu jednat jinak,
než tak, jak kážete vy.
Člověka smrti jste vydali,
vaše je to věc. Vy zodpovídat
před Nejvyšším sami se budete.
Ruce své v nevinnosti umývám,
jest to pouze vaše věc!"

Člověk takto nazýván, muž
z rodu Davidova, z pokolení
Šalamounova, mlčel jen.
Říct neměl co již. Byl jen
sám a sám proti všem.

Mlčel a kříž svůj nesl
si sám a sám. Doprovázen
lidmi mnoha, přes to však
opuštěn, bez přátel
šel sám a sám.

Páteční odpoledne vroucí bylo,
slunce hříšné lidi spalovalo.
Jen jemu zima byla, on jiným byl,
prorokem dnů jeho i budoucích.

Po ukřižování k nebi mluvil tiše:
"Můj Otče, odpusť jim viny jejich.
Hřešili snad z nevědomosti, ze závisti
snad. Odpusť jim všem hříchy
jejich. Z hlouposti se provinili.
Smrtí svou všechny je vykupuji
z temnot děsivých. Umírám,
aby jiní žít mohli šťastně a spokojeně.
Otče můj, jsem připraven zemřít..."