Pán vlků

Ve světle luny a ve třpytu hvězd,
za nocí temných, jež svádí lid z cest,
tam v nejhlubším z lesů kdes za hradbou smrků,
tam měsíci zpívá můj přítel, pán vlků.

Tam ze skály shlíží a k lovu se chystá,
a žádná zvěř před ním si není dost jistá.
Paprsky úplňku hřívu mu laskají,
bude li mít špatný lov, tak se nenají.

S modlitbou k měsíci sbírá sil k útokům,
vždy, když se zvedá, tak utichá lesní šum.
Snad jenom havrani, sídlící v stromoví
jediní ví, jak je zlé, když vlk hladoví.

Tam v světle luny a ve třpytu hvězd,
on musí vzít život a nesmí to splést.
Jen pro smečku, pro rod a pro svoje drahé,
se vydá tím lesem vpřed, za noci vlahé.

Co strážce zvěře a lovec všech nehodných,
potáhne krajem i se smečkou bratrů svých.
Za jejich životy budiž však daní,
že rozerve hrdlo dnes divoké lani.