Šalm lesa

Po setmění je les prazvláštní,
nelze skrz něj projít bez vášní.
Světlo bludiček mě vábí, že se jím mám nechat vést,
prý se mám dát jenom za ním, a ne pro mne známou z cest.

Zdají se být něžně nevinné,
budiž tedy, půjdu, proč by ne?
Zmámená tou jejich lesklou hrou,
kráčím s nimi tajnou pěšinkou,

Cítím vůně dávných nočních čar,
je to kletba, nebo zvláštní dar?
Hudba tajů, nadpozemský smích,
z tvorů noci ale každý ztich.

V očích jas, a já též němá jsem,
potýkám se s vlastním úžasem.
Vrací se mi něco z dávných dnů,
v šeru tančí tvorové z mých snů.

Dobou dětství nasákl se čas,
náhle vidím, co se stalo z nás.
Oči plní krůpěj slaných slz
tenhle pocit projel srdcem skrz.

Proč se vracet ještě vůbec zpět?
Jenom zničený a zlý je přeci svět.
Hodlám zůstat, cenu přece znám,
vlastní tělo na mech odkládám.