Kamenománie

Anotace: Ptám se kdo jsem

Kamenománie….. -(odborný název, který jsem si vymyslel pro lidi, kteří se bojí být kámen)

Neznámy v temnotách

Ptám se, kdo jsem?
A v dáli ozve se… byl jste vybrán losem!
… jakým losem? Jsem snad zvíře?
Chci důkaz a chci ho na papíře..
Ozve se… jste vážně tak blbý jak se zdáte?
Jaký los? Co to povídáte?
Blesk, tma, černo černý les,
Jsem tu sám a bez peněz.
..

Jsem zmaten, zdrcen, nastal smutek.
Kudy můj život vlastně utek?
Dal se napravo? Nalevo? Kde zůstal stát?
Kde ochabl a začal umírat?

Tam v dáli slyším zvuky cikád
a hodinky slyším v kapse tikat.
Počítají mé vteřiny,
řeší mé prohřešky a zločiny.
…
Nastalo ticho. Čas přestal běžet.
Viní, ti přestali v koutě klečet
a neviní, jež jsou přesto viní,
budou zpovídat se za své chyby nyní.

Soud

Zástup lidí u dveří stojí,
Jedni jsou klidní, jiní se bojí
a já tam stojím, mlčím, pláču,
nečekám lítost ba ani spásu..

Volali mé jméno v soudní síni
a já z očima plnýma viny,
jdu vstříc velkému soudu duší.
Zde rozhodne se, komu vina sluší.

Pot, jako tisíce kapek z moře žalu
stéká z čela vstříc tribunálu,
který právě si za stoly usedl zde.
Budou mučit mě až do krve.
…
Co o mně víte? Začal jsem se hájit…
Mé chyby a zločiny zde nebudu tajit!
I když tisíckrát bych před problémem stál,
vždy stejně bych se zachoval.

Nezájem byl vidět v jejich tvářích.
Tvářích toužících po svatozářích.
Těžko říci, zda mě soudí,
Ti chytří lidé, či snad hloupí?

Odvrátil jsem se od těch pohledů zlých
Soudní síň i tenhle svět chci opustit.
A tak jsem vylomil dveře těch předsudků a lží,
Jež sídlily v téhle místnosti..
…

Stojím teď mezi dvěma světy.
Příchod tmy mou duši děsí.
Stojím a koukám nepřítomně,
jestli je tenhle trest vůbec pro mě.
Stojím, zírám a to je vše.
Zakleli mě do kamene!


Skála

Čekám tu stovky, možná i tisíce let.
Chorál mlčení času znám už nazpaměť.
Vypínám své štíty slunci i dešti,
vítr mi mé hrany masíruje a leští.

Jsem studená skála, žádný div.
Obyčejný jako cokoliv.
Zranitelný účinku dynamitu,
v mých útrobách není kousku citu.

Žula, čedič? Co já vím?
Jsem kámen, tak nad čím přemýšlím?
Osud je jasný, teď to vím.
V kamenolom se proměním.


Lom

Drsní muži z kladivy.
Zkouší hrát si na divy.
Buší do mě, vztekle sekají,
Jen bůh ví co vlastně hledají.

Cesta ke štěstí je křivolatá,
Hledají v kusu kamene snad gram zlata?
Nebo těží mě zde jen pro radost?
Třesu se. Mám strach a zlost.

Kámen

Teď jsem jen kámen. Kámen základní.
Odváží mě z lomu auto nákladní.
To co dříve jako skála tady stálo,
se na prach a smetí rozsypalo.

Zůstal jen tenhle kámen a mé srdce v něm.
Jsem nadosmrti uvězněn.
Kámen dva na dva, spousta tun.
Budu snem splněným všem sochařům.

Sochař

Tolik síly v mocné paži.
Klíny železné do mých útrob vráží.
Tesá tvar jež mi byl kdysi znám.
Jakési postavě se teď podobám.

Ani Karel IV, ani Jiří z Poděbrad.
O Kristovi si můžu nechat zdát.
Ta socha je futuristické dílo,
Nikomu by se nelíbilo.

…

Sklad

Tma, spousta věci podivných se všude válí,
okno zazděné svědčí že zde někdo něco tají.
Rozpadlé muzeum ničeho a já v něm.
Byl jsem skála, kámen, socha. Co teď jsem?

Archeolog

V zemi se opatrně cosi hrabe.
Kousíček světla do sklepa se tiše vkrade
a cinkne o nos postavy jež majestátně v koutě stojí.
Futuristický rytíř v rezivé zbroji…

Skupinka lidí se zlehka dolů spouští.
Oči zalité štěstím, na tvářích s vousu houští.
Kopali dlouho než našli tenhle sklep.
Stáři odhadli na 1000 let.

Museum

Nemůžu stále přijít na to co vlastně jsem.
Jsem však často navštíven a obhlížen.
Těžko znát co chtěl sochař říci,
Když tesal do mé tváře tyhle rysy.

Den co den, od desáté do sedmé,
Se mé sebevědomí do výšin nadzvedne
a pak po zavíračce znovu jsem
pro sám sebe jen kamenem…

Zloděj

Jednoho dne v noci mě probudilo,
Jak cosi zlého do mě klíny vbilo.
Volal bych, ale však víte co jsem.
Jsem bezmocným šutrákem.

Už jsem na štorc, už mě zvrhli.
v leže připadám si malý, mrtvý..
Muži v kuklách vezou mě v před,
u pasu nůž, na zádech kulomet.

Auto nákladní poslušně vrčí
a jen co mě na něj něžně strčí
tak dozvím se kam bůh všemocný si přál
abych zase cestoval.

Spasení

Cesta mlhavá a nekonečné lesy.
S tváři k zemi a sužován otřesy,
vnímám jen jak motor přede.
Kudy mě zas osud vede?

Zima a mráz. To nemám rád.
Slunce je můj kamarád.
Opřelo se něžně do mých zad
A já začal roztávat.

Kámen netaje, ale srdce v něm,
vzalo všechno rozskokem.
Kámen praská, socha se bortí
Zloději v autě jen hlavou kroutí.

Kde je socha? Všude jen samý prach
a vítr dokázal jej rozfoukat.
Kabina auta prázdnotou se směje
nikdo nechápe co se vlastně děje..

Prach

Vítr uhání jako tichý vrah.
Nese s sebou divný mrak.
Ač mám závrať, nemám strach.
Vždyť jsem pouhopouhý prach.

Kousek zrnka támhle, pak zas tady,
Jsem dočista rozfoukaný.
Má duše konečně našla klid,
Jsem prach jež chce se usadit.

Usazenina

Pole. Všude samá hlína
A já na ní jsem lehká usazenina.
Trochu lesku, žádný však třpyt.
Chci kol sebe něco nasadit.

Traktor jak obří monstrum dere se hlínou.
Sadí semínka jež zatím v klidu dřímou.
Až probudí se ten život spící,
objeví se pole s kukuřicí.

Kukuřičný zázrak

Den za dnem kol mě sílí kukuřičný porost.
A já v zemi ani krapet neporost.
Jsem pár chemických prvků v zrnku čehosi.
O můj život se nikdo neprosí..

Jednou už k ránu, když horká noc byla za námi,
Spustili se k zemi v místech těchhle marťani.
Rozhlédli se kolem a hned ucítili cosi,
Jež skrývá se u země v září ranní rosy.

Pohlédli na sebe ti dva zlobiví marťani
A hned že si prý to cosi vezmou k zkoumání.
Je to zvláštní jak náhle jsem
Se zájmem zkoumaným objektem..

Vzali lopatičku a vydloubli směle
Tři tuny zeminy zlehka opálené.
Pak sebrali tu divnou směs
A zmizeli v líné záři ranních hvězd.

Cesta na Proximu

Země mizí v dáli jako míč,
Jež odkopli nezbedové z hřiště někam pryč.
Hvězdy se větší a zářivější zdají
A mě marťani rozpitvávají.

Ač jsem zrnko, nicka, jen drobný prach,
Oni cítí že mám strach.
Pod mikroskopem řeší, zda byl jsem,
Živočich, rostlina či jen nerostem.

Pak s údivem na ty zrnka prachu hledí.
Jejich přístroje už nyní vědí,
Že tohle není vzorek půdy jen
Je to člověk spojený s nerostem.
¨
Jsem zde.

Ti tvorové mě poskládali.
Chvíli jsem uvažoval proč je to baví.
Milióny střípku jako puzzle byl jsem
A teď jsem celý dostavěn.

Teď tu stojím. Zdravý, krásný,
A cítím konečně ten pocit slastný,
Z toho, že je člověk živý,
I když má občas nějaké chyby.