Pod dekou

Já unavena dneškem,

jak hloupý poutník, co nedopřál si odpočinku,

dávná malba sešlá věkem,

jak soubory plastik rozházených po chodníku.

Tak utíká můj vnitřní klid,

nemám jak jej dohonit,

když můj kůň v zrcadle se zhlíd

a odmítá mě donýst na kraj mého světa,

všechno se přede mnou dnes leká. „Uvěřit

vlastním lžím je těžší nežli jindy.“ Odvěká

vlákna mých myšlenek

spletla se v jediný uzel.

A ten nesmyslný chaos, ten zmatek

rozpouští má křídla - než dopadnu, bohužel

se probudím.