V úschovně času

náladou se blížím ránu
kdy dopíjím
povzbuzující moky neklidu

nenechal li jsem ho dlouho
ve své cele
měknout chladem
se zuby i bez nich
drkotal si svou modlitbu
tiše a sám
beze strachu z lidí
na samotce
jen tam

až se sobě přiznal
s naléhavostí svých vrásek
pod palbou nicoty
tajení omylu
na kolenou a v pyžamu
po tmě bez stínů

na chodbách neštěstí
jsem pochopil
že to má spočítaný
s vinou či bez ní
-nepovznesen
v dáli soucítím a
přitom tak blízko