Dech

Zahradou, kterou vydechuje,

obrazem, jímž se prosvítá,

hlubinou něhy myslí duje,

objetím, v něm se poskýtám.

V tisíci dlaních Jím se brázdím

nejtěžším jemnem doteků

nehmotné pravdy. Nesnem zazní

vteřinou navždy – od věků.

Poklidnou vůlí odpočívá

uložen s vírou na srdci.

Nepoznán, pozván. S ním se dívám

z bolesti v kladné negaci.

Hlasitým šeptem odhaluje

dunivé ticho bez hromů.

Statickým klidem krví pluje.

Nezměrný.

Čistý.

Teď.

         ...jen můj.