Vlkodlak

Na kraji lesa, kde se slunce bojí dotknout země příliš silně,
stojí studna touhy lidské - z mramoru tiše a klidně.
Po staletí lidé chodí, v srdci jim tluče napětí doufající,
zlato nežádají, slávu též ne - jen pocit, klid přinášející.

Jednou tam přišel vlkodlak ze vsi, s přáním, co hořelo, až dech bral.
Nechtěl zlato, moc ani slávu, nic takového, jen aby lidský cit znal.
Vlkodlak seděl tiše na kraji kruhu, jeho stín se topil v ranní mlze,
Srdce temné jako noc, jež nikdy nebilo pro druhé, nyní tluče prudce.

Víla bílá vystoupila z koruny stromů, její hlas byl měkký jako mech.
„Co žádáš, tvore bez jména?“ A on se netrpělivě chvěl, ač v těle měl vztek.
Vlkodlak vzhlédl, oči jak tůně, hluboké, jež pohlcují světlo, vítr i sen.
„Chci cítit smutek i radost člověka, ztratit na okamžik svůj noční den.“

Víla odpověděla, jako když listí šumí z dáli: „Co žádáš je dar i bolest."
"Vlkodlaku, plním přání lidem, nad tebou nemám moc, jsi démonova ratolest.“
Vlkodlak sklopil zrak, cítil, jak vztek proniká do těla,
otočil zpět hlavu, chce se znovu podívat na vílu, uletěla.

Ztuhl ve stínu stromů, dech mu drásal hrdlo jak šílenství,
toužil po pochopení, to mizí v ranním tichu bez svědectví.
Navždy bude světem bloudit, prokletý, v temné nicotě sám,
v hlubině duše si však šeptne: „Já to nevzdám.“

Mivo 5. 7. 2025

Odkaz na zhudebnění textu za použití moderních technologií a AI: