Jakkyl a Hyde

Za oknem se tříští kapky deště o beton,
úplněk je tu a v dálce zvoní zvon.
V parku zvolna mlha stoupá,
omítka se z domu loupá.
Stane se to, já to vím.
Proč ovládat to neumím?
Dřív to takhle nebylo,
slunce zapadlo a nic se nedělo.
Nastala však doba temna,
něco, jak když praskne stěna.
Stěna velké přehrady,
co vyhladí celé národy.
Přes den je vše v pořádku,
lidé slyší pohádku.
Jejich mysl ovládám,
co chtějí slyšet,to jim dám.
Ti, co si se mnou jen pohráli,
už dlouho se takhle nebáli.
Ti, co si myslí, že jsou chytřejší,
již brzy prchnou do houští.
Přes den se to zvládnout dá,
světlo v sobě sílu má.
Však padá na mě tíha s šerem,
bodá do mě nože s jedem.
Tvář města se mění, je to znát.
Na ty světla radost podívat.
Cítím se sám, jen krásné vzpomínky,
mé břímě je těžší víc než kdy jindy.
Má duše odešla ze světa.
Má láska je navždy ztracena.
Musím se s tím poprat sám,
radost z mého splínu vám neudělám.
Teď už nechci nikoho obviňovat.
Když už nemohu spát, budu aspoň podřimovat.
Máme tu ráno, konec trápení.
Nastává nový den, nové tápání.
Tápání, co s životem počít si
když všude, kam hledím jsi ty.