Báseň plačky

Anotace: Jednou se mi chtělo brečet. Celý den, bez důvodu... Tak jsem začala psát, až jsem vlastně přemýšlela nad určitými věcmi... Není plačka jako plačka.

Čím více je člověk vděčný za život,
tím méně je spokojený s tím, co má,
chce více, ne brát, ale dávat,
to je přímá úměra – jako v matematice.

Neví, jak věci uchopit, natož snad předat,
pluje v myšlenkách nad oblaky
a přitom je přízemní až běda,
život plyne v zavedeném pořádku beze změn.

Jakoby mohlo být něco víc,
tys to zakusil,
ale je to zároveň tak vzdálené,
že se k tomu nedokážeš přes starosti vrátit.

A zažils někdy strach, ten fyzický, tísnivý,
kdy se bojíš věci pojmenovat,
protože máš pocit, že když je nepojmenuješ,
jakoby neexistovaly a zůstaly ve vzduchoprázdnu?

A nepláčeš, za to se přece všichni stydí,
až to jednoho dne přijde,
ty nemůžeš přestat – možná kvůli sobě,
jde to ven pořád dokola a nemůžeš přestat.

Najednou tě mrzí tolik věcí,
které ale přece nemůžeš změnit,
jenže si to neuvědomuješ
a hlavně ani sobě nechceš odpustit.

Tak se schováváš,
za rýmu, za alergii, za jarní déšť…
Už se ani nikdo neptá, proč máš rudé oči,
tak nějak to k tobě patří.

Prostě jsi plačka,
ne že bys byl ubrečená barbína,
ale jsi jiný vnímáním,
a tak tě pojmenovali jako plačku.