Jméno, jenž stravuje Čas...

Jméno, jenž stravuje Čas...

Anotace: Toto je vyprávění Titul, jež stravuje čas Jméno, jež stravuje čas. Neustávající žízeň po tvoření 'Ty by jsi měl tvořit' Řekla mi Duše vylévá se do slov Láska odívá se do nich Slunce tomu přihlíží Ungaretti dosedá na řeku po které kdys jeden plul ...

 

V líbezné krajině věčného vesmírného Ticha, vychází tvor na krátkou procházku, aby pronesl krajinou verše míru, v níž se zrcadlí Člověk a jeho malé i velké království.

 

Nejsou to jen výtrysky radosti a požehnání, které jej provázejí, ale jsou to zvláště ustavené jména na čelech zrcadlícího času, onoho bolestného člověka, který přede svoji oázu pláčů, přeludných, přechodných a zdánlivých domovů v silách všeho kotvení, jež dávno jsi krajinách pouště pohřbila.

 

A tak spílám ti tu na nevysvětlitelné a ptám se, kde rostou zasuty v myšlenkách na dětství ráje, jež nám kdysi sloužili ?  Není to skryto v hlubinách ? Přízraky prvních letních dní vyskýtají své meče tvarů, veletínská zahrada v rozkvětu, načervenalý angrešt se stopovou dužinou, svit slunce a první sníh, první bolesti, první výbuchy petard, které házíš zpoza popelnice, nad níž si stavěli hnízdo sýkorky. Sekání trávy se starou benzínovou sekačkou při rose neztracených okamžiků, ztraceni v lesích jdouce na houby s prarodiči, vídaje rosničky prvních snů na bahnité cestě, rozválcované od kol traktorů a přídomé žebříky kapradin jak svůdně napadají celou absorbující krajinu, kterou by jeden v obrovském květení celou spásl, celou rozsekal klacíkem, jenž představuje bojovou čepel. Jdou žížnit a žít pro nový tvar, tvorové pomoraví v krajině blízké srdci, odírané rouška beránčí, rostli jim bratranecké růžky a unikající cit současnosti samotný, krása běhu věků zastavená na cestách k vinohradu, ještě žádné stoupavé stopy andělů, žádná klíčivost tenoru, žádná stopa po verši nebo senzibilitě básníka, jenž má vystavět obraz a kouřové zrcadlo jedné celé generaci.

 

Žádná vláha vonného skupenství a přesto obsažena v jarních dnech mládí, při dechů dvou součinných rozpomnění na zázrak u lesa potoků, když se třpytí, jiskřivé paprsky jitření, vábná ovzduší duše při večerech, kdy dědeček vytahuje dalekohled, jat pozorovat s vnoučky hvězdy a satelity, obíhající kolem planety jako světlušky před vyhnáním dospělé apatie před branami ráje. Ovzduší duše rozjímavé a nový sen štěstí, oka hledí po paměti tvých rozpomnění, po tělech, po tělesech času cítění, jenž tváří řek rozdrolen, umíraje při prvních paprscích slunce okvětí potemnělých odpolední. Chlapec připravuje polínka na oheň. Dýchá mu na záda soumrak. Tátínek přivírá víčka, říká ať si jde zapálit pivoňku, silná pyrotechnika, ďáblovy květy.

 

On od malička zbožňuje jejich vůni, rozlet při vteřinách exploze, padající tvar a tvář květenství barev na obloze. Všechny druhy síry a střelného prachu vypotřebované při všech silvestrech starého města, kdy vycházeli do noci mladí tvorové, děti se zásobami všech třaskavin, vstřebat ulice plné hrůzy a dávných leknutí, dávno před toxickými stavy nového města královského, roznětem síly chaosu, po občanech, jež hledali klid, přejíce jim vyběhnutí do ulic noci a vyhledávání prvních kapek saturujícího adrenalinu.

 

 

Dnešního dne ožehnán, viděn na kraji řeky, poslouchaje jednu z nejkrásnějších energií skladby kdy stvořené, vně duhovek plné skupenství slzy stékající do stébel, přímo ve tváři slunce nezacházející na budoucnost kraje, tekoucí proud času neprožíván nikým jiným než osudem a břitká vyrušení moderní technologií, když se rozjíždíš a vstřebáváš všechny věky v rozníceném odrazu harmonických vánků okolo silulety tvého obrození, při evoluci všech kapek, jež směřují tvých zaslíbení, tvých hodnot nového zítřka pro který rozněcuješ víru stále silnějších vyznání oblohy, nebes vesmírných mravenčků tajemství, pro nějž jsi stále nerozluštitelná, má Múzo.

 

A vídám tě při snech odpočinku mých účastenství. Sny odpočinku šířící se větrem při darování sebe v aktu tvoření. Sny odpočinku po mapách všeho lidského tvoření a snažení, při bězích ve proudění vzduchu když se odrážíš a potkáváš ji, do posledního dechu cestou proti proudu řeky na pospas kladoucího nebe minaretů blížících se otevření radosti, smutku a stavidel ladných hrází napospas nás samých, když nás poznáváme a zkoumáme tu září, při zazdění klaviatur k branám mysli, ó nevyřčené síly, když na Vás nebe chví se očí dolů ze citu jatno pohledět a bezzubé plně roztavenné bázní, vchází protínajících životů, zdajíce se nesnesitelně lehčím než noc nezdolatelné krásy, jež smí nésti a cítění ke zpoždění ozvukům, jež na samém konci věků bodce ve vteřině, tisíc a jedné, tekoucí bez snů na konci.


A stále jím věříš, stále podléháš, stále miluješ, sníš a odnímáš si vše, co tě ustanovuje proti věčnosti, jenž je časem stravována a jménem těch jmen zase nabírána na vůz, jehož jméno jsi viděl nad zenitem města, kterému jsi tolik věřil a které nyní je pro tebe, básníka, ztracené a stále vyznávané při všech svatých, kteří jej kdy spatřili na čele zazděné mysli, rozjařené jasným znamením samoty těch chvil mínění a vitální kapaliny činu shovívavého poháru tvořícího dnešek pro zítřek.



V poušti   schůdný dech spánku    blíží svůj sen

 Kotníky vod obvázány    tříští   přílivu   den

  Paměti pohřbené   bělmem vod  zkouřen

   Bez   dálek   bez počátku utržených i darovaných věn.


   Most oblohy klene záď výhní bez ticha a ty se raduješ, že ji vidíš, procházeje pod mostem řeky, mávaje na tebe, scházíš sráz, vybíháš k ní a objímáš jí tím vstřícným zaujetím, které jsi pro ni pěstoval, neboť je to žářná víla zelenavých víček, jež prozáří inkarnát nebes oázou po nomádu lásky vzcházející. A přesto ač slunce již zapadající radosti oblétá, duše písní výzvou girlandy stvořené se blíží a morava procitnutí ji nabádá k opájení. A není to dítě ? Není to krev enthuziasmu, jenž jsme stvořili, aby nás svou sílou mohl na krátký okamžik životního dechu zničit ? Ta síla když okvětím mého života pro mne je okvětím jasnozřivých temnot a srdce je plavoucí z nejrozervanějších krajin, sedících po čtyřech úponcích světla stran, jimiž vyrážíme koutkem výdechu pro Ni. Když okvětím temnot prosvětlíš krok tuláků a rozervané krajiny pojmou tvé rozhorlené, s tváří času vyhasínáš a úponky svitu tkáš jí k nástrahám, žiješ pro tu vteřinu, když jej zmiňuje, velkého barda starého ostrova, na nějž věčně prší a ty odíváš slova memorovaná, recituješ z podvazků mléčné délky osudy na frekvencích vzletných úst, kterých ta silná zlatá momentka unáší za obzory až hlásná ústí je cepem míz slyší a ty vidíš jej náruživě, stará siluleta u ohně sedící, prsty klepající ruky na spánku, nohy zkříženy nad plameny, znichž vystupuje na sedm set postav jeho her, vyšlehávají na horizont odkud je shledáváš živými, ač mrtvé jsou pohřbené přístavy země dramat zaslíbených, živých gest, jenž s láskou činíš je nesmrtelnými a odíváš vláknem pod nímž hoří stvol oblohy pro potěšení věrným oddaných a tak tok dveří je obléhán a za ním stovky postav pějí na tvou chválu, barde veliký, jež planeš ve věčnosti, kdy shledáš vše pro peru zlatolisté, zatavené do posledního a nejposlednějšího konečku živné tkáně umění, jež dokáže zmrazit klenbu, jíž říkáš čas a dlouhé zástupy proudí k tvé knihovně sálající slávy, v níž se řeky scházejí na dostaveníčko zahrad perutních, jimiž pečetě rozlámané mluví jak tiché zvony nebes, přes břidličnany a stvoly stříbrlisté volají, kam ukryla jsi přítmí slova, hlásku za neřest bujivou i poslední slabinu jejich lidských plic, když neptáš už se víc, jen plaješ ustrnutím, pláješ se tát slovy nikoliv již, však blesky, pořádných luků blesky střelby vzpružení! Blesky novot březího, blesky za útraty všech sil nad mořem nekonečna! Kam proudíš touho dousd nevypryštěná, když máš úděl zde na zemi spočítaný, kam odvíjíš svá vesla, jež jsou ti mluviti ve zpěvech dána, pryčnách řinčení citu břitována?


Tím mysleti je družno se zpěvem, kde družka lásky a něhy v patronech lidství požehnána.

Ozdraveni lidé s čerstvím potomkem mysli dnešní živoucí.

O slyšení jež tě tká na zítřejších cestách, o slyšení dětství jsi viděl je hřát.

O sochách nad nimiž planeš a ona říká:


'Studium tě nemá v moci nyní je čas tvorby tvé

tvoř tvoř tvoř nad láskou se zvedá mráz

a roztaví všechen jas až úbočím bílým

rozeznáš jméno, jenž stravuje čas,

již dříve usnulým, zatraceným'


Čím dříve se vykoupeš jezer Bakchových

představ vyznělých ozvučních ti dá

jen na jediné tam nahoře vzpomíná

čím to ten nebožtík drahý vysílá

když se o něm i po smrti povídá ?'







Autor Happyyz, 30.05.2014
Přečteno 390x
Tipy 2
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí