Dogma

Anotace: světlem se někdy muze spíše mysl zatemnovat

Kračí temnou uličkou, strach rozpíná se v těle. Avšak před ním lampa rozhazuje závoj světla směle.
Hruď zvedá se a zase klesá s každým krokem hlouběji, soustřediv se na světlo hledá v záři naději.
Zornice se zužují, pot vyskakuje na kůži, toť strachem tělo zní a duše těká a souží.
Temnota padá na bedra a objímá tělo člověka, svíráho jak had a nohama se proplétá to divoká řeka.
Myšlení se upíná na bod vzdálenější, čím více se soustředí na budoucnost svou a světlo zářivější, strach a temnota stávají se pro člověka mnohem bolestnější.
Čas prodlužuje kroky své a trýzní přitom duši, vše dramaticky zbytňuje, jen kol se svět takřka ruší.
Představa se utváří z odvaru smrdutého, páchne strachem, touhou, lidskou nadějí, avšak z pohledu zastřeného, vidět možno jen matnou jiskru záře, co človeku spíše káže a dlaněmi tichého dunění zatlačuje života zvonění.
Vzdech a klid doprovází těžkou chůzi, človek dosáhl ke světlu a příchod konce všeho, čeká na smrt, pravdou je, že čeká spíše příchod lůzy.
Konečně se trápení odebere do pekla, tam, kam zcela jistě právě patřit má.
On hledá jenom světlí kout, kde mohl by se v klidu zoud, ze železného obutí, jež ho brzy jistě donutí, pokleknout v těžkém údivu před tíhou vlastního osudu.
To jsou slova zlá a človek stále více nechápe proč spěchat má, co vnitřní hlas mu prozrazuje, to zdá se příliš pošetilé, což to něco ukazuje?
Boty kožené jsou, bez jediného kovového cvoku, tak co mu to vlastně tížilo krok v tom hrozném dechberoucím skoku a proč mu náhle cuká v oku.
A pak to spatří, ruka která prohlížela v předklonu své boty, stará jest, svraštelá, voluty kouře tvořena.
Jediné co ohlašuje lidskou přítomnost, je stín těžce dopadající v záři svitu a ztělesňující tu holou skutečnost.
Strach se rozprostírá pod tíhou vlastní malosti, přec nevěnoval si v šíleném spěchu kouska pozornosti.
Ohlédnuv se vzad, na cestu jež spíše křížila mu záměr, procitá a zří v truchlivém momentu, probíhal zahradou, rozkvetlou, krásnou, zelení oplývající, kde život získává svůj rozměr udivující.
Jaký to omyl vrhá se mu do tváře, pro světlo lampy, neviděl světlo pravé záře.
Lampa svítila světlem "věčným", avšak život mu proběhl v temnu, smutně, krokem hořečným.