Samota

Anotace: ...

Zase slyším výkřik tichý, dozněly již hlasy dne,
životy jsou cílem lidí, ale nevhodné a nevzhledné.
I můj s jejich proplétal se, ve chvíli mého zrození,
zasáhly mě různé city, zůstalo z nich zhrození!
Nevím co to způsobilo, proč mě lidský život míjí,
nechápu snad pouze důvod, proč některý jiné vpijí?
Samota se chlebem stala, slzy krajíc osolí,
z vody víno udělám si, citům rozum podvolí.
Štěstí cítím, když jsem sama, svobodu mám nad sebou,
před tmou prchám, je tak prázdná, noci temné zazebou.
Ráno vstanu zase sama, včera, dneska, zítra zas,
jde jen o zvyk přijmout osud, vítat chladný jitřní jas.
Mysl se však uzavřela, sídlí v těle bez ducha,
co je světlo, víra, soucit, chuť na žití zatuchla.
Nehledat by byla chyba, cesty jsou však trnité,
svět je pole plné stébel, rozlehlé a zrnité.
Každé zrnko, ač je zrnkem, odlišné je růstem svým,
zrnka poutá stejný osud, podobný těm kávovým.
Ze zrní je mouka bílá, z mouky chléb, ten božský dar,
z lidí zbude prach a kosti, zplihlé kůže, žádný tvar.