Sonet o samotě smrtelných

Anotace: -

Sonet o samotě smrtelných

U řeky tiše noční poutník jde,

jen v sobě samém nese poznání,

jež touha trýzně v nebi nenajde

či v kouzlu květin, které krásou zní.

Své tváře studu dítě neztrácí,

nesmělé k světu – stromy objímá

i ke kořenům dlaně obrací,

očima chrpy něhu přijímá.

Vnímáme všichni výkřik víru dne,

kde sluha slouží slávě svobodně

i na stanici zcela konečné.

Samotou tady trpí každý z nás,

vystavěl v srdci ze skla střepin sráz,

sám sytí v sobě slzy zázračné.