VENOM

Anotace: Lyrická báseň, je to tak.

Uprostřed sešlosti lidí,

potlesk sklidí. Klaní se,

uprostřed té procedury 

roztrhne se na dvě poloviny.

Všechno to svinstvo uvnitř

padá z něho, to střevo je fakt

něco. Tyhle vzpoury těla, kdo

to dělá. Výstřel z děla upozorní

téměř všechny. Klesni na zem

a tam si po svém, třeba zdechni.

Úsměv z tváře, náhle zmizel. 

Kdykoli začal sklízet, v mozku

ty své vize. Cítí se zde tak, věrohodně

a velmi cize. Skrze čeho mám teď

projít, co mám nechat odeznít a co

zase jako první vzít. Tak jak to vlastně

doopravdy, celé zní. Zazněl slib takový

ten poslední, než tvé tělo, řeklo vlastně 

vše to, co chtělo.

Proč tak hluší, maje přece uši, jak se to prý i sluší. 

Možná jako malé vytrvalé, já to zkusím. Hraješ 

stále tu hru, o svůj život nebo o své bytí zde.

Je ti zle nevábně a nevlídně, někdo 

tu řve hlasem potutelným. Slyšíš svoji

duši, vytrvale odcizeně, do zdí buší.

.Poskoč a uvidíš jestli máš šanci vidět

ten svět skrytý. Za posednutostí světa

ve skrýši kde žijí korýši, v letargii osudu

teď právě zde i na konci svých osudů.

Když se lépe podíváš, tak to ostatní

už nevnímáš. Spatříš totiž jen ten lem, 

něčích šatů. A v tom nenadálém 

chvatu si uvědomíš, proč to není

více skryto. Bylo by to méně bito

jako žito, v to svém nevědomý.

Které to nikomu nepoví, utržená  

vzpomínka zandaná a tak trochu nezbitná.

Zakrnělá v letmém pokusu o 

svou důstojnost, nezavolá 

ni tebe hlasem zoufalím, o

nedoknutelnost.