Zrcadlo

Pustá komnata, pavouk tam tká,
vzduch s prachem škádlí se, špřádají oblaka;
děd leží, hruď těžce se zvedá,
vnuk klečí, oplakává děda,
kmet praví mu: Naposled, hochu,
chci vzhlédnout do zrcadla z tamtoho fochu,
chci v blizi uzřít oči své špalu,
jsou krásné jak koruny všech mrtvých králů.
Hoch vyplnil staříka poslední přání,
zšed vzhlédl a vnuku nahned do dlaní
navrátil stříbrný, maličký plát,
pak tělo vydechlo, odešlo spát.
Hoch chopil to zrcadlo,
žalem nahlédl do něj,
uzřel v něm Satana,
smrti zvony mu zvoněj;
za šíji chopil ďas juné to tělo,
rázem co leželo,
životem se chvělo.