ODMOCNINA

Anotace: Vítr pěje píseň, už vyčpělou.

Potměšilý člen, lenivě ukrojen.
Na různé části, rozhněvané.
Plivou srší oheň, rozpoutané
nepokoje, dvoje dveře letí jako
smetí. Hudba jako jediná má
spojka, životem jinak rozbitým.

Upoutám na lůžku, čekají až odumřu.
Až tu nebudu, splynu se zemí.
Ostudně vržený do soukolí skomírání.
Už tu nic není, kdo jsem já, odmítám.
Svítání, rozprostřené vnímání mučení.

Utopie ruce si myje, má je tak ustrnuté.
Nevím proč ta písmena, pošetilost hltají.
Už možná otupělý, zklamaný ucouraný,
Bdělý ve svém snu, až tu vnitřně nebudu.
Čelo ve svých dlaních, tmu té se klaním.

Je má je taková jako já, sourozenci osudu.
Slova jen tak poskládaná, znamenají to mé
ostudné počínání, na tom světě tak prý jediném.
Vyletím jako raketa do vesmíru a vezmu
vinu na sebe. Vystoupím si, začnu umírat
tak věcně bezděčně. Ještě pár chvil, nedá
se přežít, tak si zpět do té kajuty vlez. Nebo
buď jen rez na kovech, zpívej tu jejich píseň.

Na pohled na poslech na poslední výdech povzdech.
Věčně hrající něco je tak únavné, být sebou je trest,
Nechci věčně utíkat, chtěl bych se zastavit a prostě
jen být. Jen tak odkrytý zcela obnažen, na otázky
mít svou průzračnou odpověď. Střet s budoucností
začíná právě teď, minulost už je pryč přítomnost se
rodí za těžkých bolestí. Označen, jako vyňatý z téhle
cesty, kam vede kdo všechno po ni jde, má nějaký cíl.