MIHOTAVÉ

Anotace: Jen jdu stále někam, zastavím ten konvoj.

Vidím svůj vztek, cloumá mnou.
Nevidím tmu, jen ji poslouchám.
Něco říká, po ulicích se potlouká.
Je nafouklá, propíchnu ji špendlíkem.
Tebe probodnu nožem, je to tak dobře.
Je to tak špatně, vidím to v zrcadle.

Opuchlá tvář, dostala pěstí jako chlap.
Ten zmrd ji praštil, protože prostě mohl.
Má větší sílu, dej pěstí chlapovi, snůško hoven.
Jsi mu roven, bojíš se odvety, u ženy nehrozí.
Kolik žen dnes zmlátil, nějaký ten ubohý debil.

Svět vnitřní ten co nikdo nevidí, neslyší.
Uvnitř dějí se osudy obětí domácího násilí.
Děti to vidí brečí, myslí si že to tak má být.
Co se z nich stane, našel nůž někoho probodne.
Ukaž tvář no hezky se tvař, vidím tě, nech ji bít.
Jdi ven a zmlať chlapa, vyrovnaná partie, nebo ne?

Nebo ne strach máš, jsi jen sračka, udělaná teď.
Co jsi ohlédni se kolem sebe, dostaň pěstí hezky.
Rozkopaný ksicht, dostal jsi, na ženě frustraci vybiješ si.
Nejsi nic a potřebuješ bití každý den, upocený defekt.
Uspořený kolik stojíš, ani pěťák nikdo nedá, znám tě.
Jsi ten co je v alkoholu stále namočený, cítím z tebe chlast.

Je ve mně zlo, v tobě je taky, jde jen o to nepustit ho ven.
Jak vypadá sahá na tebe, chce tě přimět, něco udělat.
Něco zlého špatného, neposlouchej poslouchej skrze srdce.
Jsem tak prudce nabuzen, odvozen odevzdán do světa, ztrát.
Ztratil jsem to co nevím jak pojmenovat, potom těžko hledat.
Věty k zblití už ani nebe nesvítí, jen samá světla, nejsou hvězdy.
Odešli někam, tam kde není člověk, tam kde je klid, neposráno lidmi.