TRN

Struktura kovu
zní pošetile. Vlitá
krev do banky oné.

Myslím na zvěsti,
na pověsti o činech
mýtech, usmolených.

Tratoliště stojí tam, líný klam
Člověk tají, z něj lítost kape.
Odkapává z něj život, pošetilý.
Tak nuzně, skrytě odumřele.

Zastav ten stav nutnosti.
Buď bez obav, stále svůj.
Uzří, nebuď ničí, pohled znova 
zespoda i shora, úcty se dopustíš.

Nač jsi, proč krvácíš, proč z
tebe odpadává život zurčící.
Steny dopadli na zem, rostou
z nich kmeny stromů vynucené.

Stojím tu, ne už padám dokapala
krev jako z kapačky. Rozložím se,
dostanu od žití kopačky. Unesu ten
svůj sen, jako den příští který nepřichází.

Něco tu schází, něčeho je tu moc.
Postav most, usekni ruce rozsaď
nohy, postav zlomy netkni se bolesti.

Ta u mně sídlí z úzkostí a depresí
tam usazena jest. Uždibuje kousky ze mne
je mně už malinko, pomoc velmi prosím.
Nevěříš, nekousej, neptej se na otázky
už vyčpělé.

Dojmy otáčí mou tvář, ztrácím jas.
Ukradené motouz, natočený na klacík.
Nervy napnuté k prasknutí, zdolané tebou.
Mnou, jím, všemi ostatními, zlovolný skřet.

Urousaný pohled doprostřed dění, uskutečněn.
Už nezářím, odhodlaný rozvěšený po stromech.
Neuniknu, pozvolna zatajuji svůj pohled, netečný.
Zlomím prst cítím že žiji, už skutečně nádech poslední.