SOTVA

Anotace: klmn

Tak už jsem
prý zdechnul.
Na zem si klekl
a pak jako ryba
lekl. Bez vody
bez kyslíku, bez
naděje která občas
zahřeje tělo, pakliže.

Každým dnem takhle
zdechnu. Pak vstanu
jako sup, z popela. Utíkám,
před oním okamžikem.
Zpřetrhán ránem, na několik
dílů, ještě krev plivu, hniju.

Zahnán do kouta, netřeba
pout. V bárce do bouře,
nechci vplout. Jak se dá
dlouze takhle nežít, umřít
a pak povstat tiše, chcípat.

Ždímám potřebu žít, skrytý
odkrytý, pokrytý, stroze zemitý.
Odkloněn z trasy lidí, vynesen
až nakonec oné magické řady.
Pryč je vše, kuš červe hubu drž.
Už dnes za chvíli, zemřu smrtí
povinných. Potácím se, bolest
zvracím po cestě. Uhněten z
předešlých smrtí, vše tu smrdí.

Předzvěst rozcupovaných
včerejších krvavých orgií.
Dnes zítra za chvíli, opotřeben
už tuž nechci vstát, dále se bát.
Nicotnosti uhýbat, tiše řvát.
Krást každou krásnou chvíli.
Zápasit na smrt a na smrt další.
Licoměrnost podivná, září do dáli.
Ne už nechci kulkám uhýbat, vzdávám se.
Bolí to bolestí pulzující, tak už tu hlavu uřízni.