Otázky na něž neznám odpovědi

Proč je havran jako psací stůl? 

Ptám se,  

ale odpověď nehledám.  

Proč kvetou růže?  

Proč hvězdy září pro Tebe?  

Proč mám milion otázek bez odpovědí, 

a přece po nich nepátrám?  

Je to představou blažené nevědomosti,  

nebo snad tušením neblahého vědění?  

Co když některé věci nechci riskovat,  

a tak,  

přestože mám mnoho dotazů,  

na něž zajímají mě odpovědi, 

raději tvářím se,  

že mi po nich nic není...?  

Chráním se tím,  

nebo si ještě více ubližuji?  

 

Domnívám se. 

A tak hrozí mi,  

že přesvědčím se o existenci něčeho,  

aniž budu s jistotou vědět,  

zda je to opravdové. 

Hovím si v útulnu,  

balím se do vaty z lásky,  

kde ztlumený je svět, 

soustředím se jen na dech a tep,  

a cítím štěstí.  

Snad není umělé, 

ale co, 

i kdyby... 

Něco bylo, 

něco je, 

něco bude, 

a právě teď je mi hezky. 

Přece neublížím sama sobě, 

(nebo dokonce i Tobě,) 

mylnými domněnkami, 

toulkami za odpověďmi... 

Ne, 

radši počkám na ně, 

přijdou samy.