Nejistě

Slzí mi oči,  

plakala bych. 

Po sté přemýšlím o tajích lásky,  

ani o píď moudřejší než naposledy,  

stále jen jako mladá naivní duše.  

 

Poslouchám tesknou skladbu,  

vzpomínám na příběhy, 

nejen z knih,  

a mám strach.  

 

Co když každá láska skončí,  

na poli zlatavého obilí,  

zapsaná se do zralých klásků,  

jako vzpomínka při pohledu do nebe,  

v souhvězdích vysoko nad hlavou,  

a nikdy už nebude docela přítomná,  

navždy se vzdálí,  

na miliony námořních mil? 

Začne se měnit, 

bude pozvolna slábnout, 

až zcela vyprchá? 

 

Kde hledat ty šťastné konce, 

s málem hadů,  

porouchaných motorů,  

beze střel,  

pádů letadel,  

zlodějů,  

lhářů.  

 

S pouštěmi ukrývajícími nekovové poklady, 

truhlami plnými zlata zakopanými pod zemí, 

kvetoucí růží, 

zrzavým ocáskem, 

a úsměvem, 

za kterým se skrývá klíč ke štěstí? 

 

Poraď,  

ať se znovu nevydám špatným směrem, 

neztratím za horizontem, 

nemusím se vracet, 

nekonečně nepátrám... 

 

Přece vím, 

že to patří k životu, 

vdechuje kouzlo bytí, 

ovlivňuje každičký můj den. 

 

Hledám, 

dokud nenaleznu, 

a někdy i pak, 

když zasáhne mě mylný pocit. 

 

Nezbývá, 

než riskovat, 

jinak, 

bych asi ani nedokázala žít. 

 

,,Tak na život”, 

myslím si, 

mezitím, 

co přihazuji na svou kartu.