HMM...

Noci upocené ve slonovinové věži marně ukrytý.

Usoužen ve svých laciných dogmatech, zní mi v uších.

Už není nic řekl trapný princ, nic nezbylo vnuknutí se rozbilo.

Sám ve své přiotrávené žlučovité maskulinní ulitě, pro něj ušité.

Zas ta mučivá beznaděj, nového prioritního uleželého procitnutí.

Nový děj stejné postavy a obsazení, scény pořád vytrvale trýznivé.

Spánek brán jako jediné vykoupení, z téhle říše nanicovatého zla.

Zamrzlá grimasa na tváří, do hloubi vrásek oděna, chtěla by říci tak 

už kurva chcípni.

Rozhlížím se kolem a vše je stejné, unášené do všech stran, lascivním proudem.

Soud neviděný jež odsoudil mně k nežití svého života brutálně a bezcitně.

Co jsi, nejsi jen parafráze umlčená, jen pěšak ve hře osudu řinčíš tu svým hlasem.

Co říkáš, já tě přes tu ufňukanost neslyším, musíš dát volume do prava.

Zpráva uložena k těm milonům dalším rozverným zbytečnostem tohoto světa.

Kouknu do zrcadla, tam na mně civí nějaký cizí nadbytečně ošklivý chlap.

Je to srab nebo krab ve svém domečku z drobečků, v posloupnosti času uzavřený.