Pro kámen

Na výhni sluneční

lidem nerozumí tolik

svým pláštěm, svou neduší

ve svém tápe bezbarví.

Přikrytý mechovím.

Přibitý hřebíčky gravitace.

Tak pevný a zocelený

v odlescích úsporný,

tichý a věrný

jako neživá dvířka vstříc žalu a apatii,

tam skončilo mnoho snílků,

v dlaních předlouze jim bilo…

toliko slz na březích pohlceno

a tváře po dešti prahly,

mezi křičícími hlasy

skrývá se  

doufaje v potopu,

nad ňadry hor otvírají se mraky, neb jím proudy znějí?...