Anotace: Druhá báseň na stejné téma. Myšlenka stejná, ale snad trochu jasnější, jenom s tím optimismem to nevyšlo
V oblaku snů chodím každý den
A vaše řeč je jen vánek
Však viník byl konečně dopaden
Já říkám mu denní spánek
Jsem Šípková Růženka snění
Která si naději hledá
A zjistí-li že žádná není
Tak přesto, přesto se nedá
Proč halíš se do pláště snění
Ač princ dávno tvé rty zlíbal
A světlo jasné ranní, denní
Zve všechny známé na bál?
Ach světlo ranní mě moc raní
Mé oči pláčou, hlava sní
Myšlenky jsou rozlétány
V ty různé světy naivní
Jak radovat se mám a točit
Když vlastní sen mám, v něm chci být
A jestliže mám kdy zpátky skočit
Musíš mě víc než jen políbit.
Ty první dvě sloky by (podle mě) úplně stačily na celou báseň. Tak mi nějak k sobě ladí.
22.03.2023 22:10:13 | Vivien
Svedla bych to na rodinné sklony k ukecanosti... ale ve skutečnosti jsem se jenom snažila překonat 100 slov :~I :)
23.03.2023 20:59:47 | Tritvaetna