Hamletovi...

Včera jsem potkala Taťánu
Prý Tě onehdy míjela svým dopisem
Bušils do poštovní schránky
Jako by snad byla mým srdcem
Prý jsi měl oči zastřené němou mlhou
očekávaného pláče
Bil jsi až do vědomí nekonečnosti
Tak jako onehdy do mě kopali psi,
muži s dánským srdcem
Opuštěné hrudi bez aktu smíření
Ale to prý neexistuje v přirovnáních...

Prý jsi jí pochválil rty
Tak líčené v úsměvu
A nohy, tak akorát k modlení
Ale ta schránka, ta je prázdná, řekls...
Pak už jen Tvá obvyklá hrubost básnické postavy

Někdy myslím na tiché kořeny našich dětí
Které jsme nenapsali
Neotevřené květy a něžné lebky
Jak poslals je za mnou
Mám je schované na hrudi
Dnes v noci na Tebe myslím už skoro rok
Co odkvetl Elsinor

Ale zítra, zítra snídám s Tvou matkou
Víš, že nepila, co Tě pohřbila?
Prý už jen suché
Aby ta trpkost živila prázdné stránky
Ale ironie nepíše na záda smutných princů
A duchové nechodí po hradbách Tvého pokání