Nenajdeš, cos neztratil...

Objímal mě tenkou nocí
Ale bál se jitření
Už to kdysi zažil
A zbudoucnění ještě bolí vzpomínkou
Na chlapce přimknutého k tělu ženy
Tkáně obléhají sval a sval obemyká dech
Strach z nevinnosti pod vápnem
A že se zpozdí nebo mine
Při plném vědomí všech přebílených stínů
Chvěla jsem se hořkostí stěn
Roznícená odhaleným žebrem...
Vzal si je znova
a uložil do levé kapsy vyprané košile
- naší svatební -
na znamení protnutého srdce
Polkla jsem báseň a roztrhala boty
Podíval se, jako by mě znal:
Vy jste ta, kterou jsem modlíval do krve?
Boky mě ještě bolely a oči svítily
Ale nedokázala jsem shrnout stín
a zazpívat:
Vy jste ten, kterého jsem stvořila?
Dojetí z hudby těsně za úsvitem
Přeslechnutá láska, hodil slovem
Nestřežená prostorem pravé komory
svého lpění na tepu
zkrmeného času
Ten eufemismus zatmívání!
Zas ucouraná noc
a nemáš, čím bys zaplatil
můj další sten...